1) Systémové pojmy

systém - abstrakce, které si lidé vytvářejí v procesu poznání; složitý reálný nebo abstraktní objekt, v němž rozlišujeme části, vztahy mezi nimi, vlastnosti. Vůči okolí vystupuje systém jako celek. Části systému jsou ve vzájemné interakci a interagují i se systémem jako celkem. Označujeme je jako prvky systému a vztahy mezi nimi nazýváme vazbami systému. Proto, abychom považovali reálný objekt za systém, je rozhodující náš přístup k tomuto objektu, způsob jeho pojetí, způsob práce s ním, nikoli jeho věcná povaha.

struktura systému - množina prvků systému a množina vazeb mezi nimi. S=(P,R), P={pi}...universum systému, R={rij}...interakce mezi prvky.

okolí - účelově definované množina prvků, které nejsou prvky daného systému, ale mají k němu významné vazby.

vstupy- vazby s okolím jejichž prostřednictvím působí okolí na systém. vstupní prvek

výstupy -  opak vstupů  výstupní prvek

hraniční prvky- prvky s vazbou na okolí systému

hranice - množina všech hraničních prvků

charakteristiky prvků sys. jsou jejich měřitelné vlastnosti.

parametry vazeb jsou jejích měřitelné vlastnosti.

stav systému souhrn přesně definovaných podmínek a vlastností systému v určitém časovém okamžiku.

stavový vektor, stavové veličiny

objekt - určitá část objektivní reality hmotné nebo nehmotné povahy na níž je nebo může být identifikován systém

chování - způsob reakce systému na podněty, jak systém reaguje na určité situace

transformace - způsob přeměn podnětů prvku subsystému nebo systému na jejich reakce

operátor transformace - vyjadřuje pravidlo jak lze vstupní vektor transformovat na výstupní

deterministické chování - má systém, jestliže existuje jednoznačná zákonitá souvislost mezi stavy vstupů a výstupů

stochastické chování - tato závislost není jednoznačná

na typu objektu závisí adaptabilita a organizovanost

adaptabilita - schopnost reagovat na své okolí způsobem, který je v určitém smyslu výhodný k tomu, aby systém pokračoval ve své činnosti

organizovanost - vyjádřený stupeň uspořádanosti struktury systému, který mu umožňuje dosahovat cílového chování

reálný systém - systémy definované na konkrétních reálných objektech (OV, aplikované systémové vědní disciplíny)

obecný systém - zabývá se jím obecná teorie systémů a kybernetika. obecné abstraktní modely systémových jevů. Jde o formální systémy, které nemají žádný konkrétní obsah. Užíváme je zejména jako stavební prvky modelů konkrétních objektů.

statické systémy, dynamické systémy

tvrdé systémy, měkké systémy

modelování - zobrazení reálných systémů pomocí obecných abstraktních systémů

sys. modelování - proces zobrazování vyšetřovaných vlastností předmětu modelování pomocí vhodně zvolených vlastností obecných systémů, napodobujeme vlastnosti reálného systému, každému prvku a vazbě jednoho systému odpovídá (přiřazujeme) prvek a vazbu druhého systému, ale nemusí to platit naopak (jeden systém je jednoduším odrazem druhého).

 

2) Metody systémových vědních disciplín

- nepředpokládá existenci speciálních metod formálního aparátu a technických prostředků pro práci se systémy, přebírá a vhodně kombinuje metody z různých disciplín. Lze ho uplatnit téměř všude - interdisciplinarita.

statické systémy orientované grafy, matice, relace

dynamické systémy teorie diferenciálních a diferenčních rovnic, teorie pravděpodobnosti a stochastických procesů, teorie konečných automatů.

- pro všechny vědní disciplíny je společný systémový přístup

systémový přístup - způsob řešení problémů či jednání, při němž jsou jevy chápány komplexně ve svých vnějších i vnitřních souvislostech

- významný rys - dialektické myšlení metoda poznání

typické

·     způsob formulace problému

·     jeho pojetí

·     kombinace známých metod

·     způsob interpretace získaných výsledků

- možno přistupovat k redukcím, stejně jako při vymezování systému na objektu, dnes sys. přístup spjat se sys. vědními disciplínami

přínos - řeší jakékoliv složité problémy - špatně přehledné a slabě strukturované, s bohatou vnitřní členitostí, vhodný pro začátek řešení, jednorázového charakteru, netypické

systémová věda samostatný vědní obor - vlastní předmět (systémy na objektech různé povahy) a metody

systémová věda vyvíjí metody pro

·     definování systémů a definování jejich okolí

·     zobrazení systémů

·     analýzu a optimalizaci jejich struktury

·     analýzu a optimalizaci jejich chování

- pro svůj účel vlastní pojmová soustava

 

3) Statické systémy

- př. soustava rovnic (obecnější typ soustava lineárních nerovnic), v programování při tvorbě programů, modely struktur systémů - orientované grafy, matice

teorie systémů - jednotný pohled - obecné abstraktní modely struktur

Při analýze se těžko odděluje staatická a dynamická složka - teorie systémů však začala z metodologických důvodů rozvíjet odděleně systémovou statiku a dynamiku.

Statika se zaměřuje zejména na metody analýzy časově invariantních vztahů a struktur a strukturám statické optimality.

Algebraický aparát - systémová algebra popř. precedenční matice struktury, rychlá informace o počtech vazeb, vstupech, výstupech, vyjadřuje mezi, kterými prvky je vazba, k ní trransponovaná maatice následnosti (jaký prvek po jakém), další vývoj prostorová algebra - vazby = vektory

Úlohy na statistických systémech - nejpouživatelnější - optimalizační, o struktuře

1) optimalizační úlohy - hledání maxima či minima nějaké funkce

2) úlohy o struktuře na orientových grafech - usnadňuje orientaci, identifikaci vazeb, okolí,

2a) identifikační úlohy hranice, hraniční prvky, posloupnosti, vazby, třídění prvků - následující předcházející, hledání chyb - percedenční a sekvenční analýza

2b) úlohy o cestách a ccyklech - studium a vyšetřování - délka, průchodnost, rychlost přesunu (cesty z bodu do bodu)

2c) úlohy o rozhraní - vlastnosti sousedních prvků, subsystémů nebo prvků a vazeb, které do nich vstupují nebo z nich vystupují (konzistence, za jakých podmínek shoda, přípustné hodnoty) - zatím není systematicky prozkoumáno a obsah není specifikován. (řada má dynamickou povahu)

2d) ostatní úlohy - simplifikační úlohy = zjednodušování struktury

·     dekompoziční úlohy - rozdělení

·     agregační úlohy - sloučení

·     eliminační - vynechání

 

4) Dynamické systémy

·     obecné dynamické modely chování sytémových jevů. Definujeme jednotlivé užší třídy a na nich hledáme vhodné metody řešení.

·     úlohy jsou definovány tak, aby byly řešitelné pomocí známých matematických metod a univerzálních algoritmů

·     při studování chování reálných systémů využívá poznatky z obecných dynamických systémů i ze struktury

·     postup: struktura - zjednodušení - popis jednotlivých systémů pomocí modelových pojmů - výsledky ve tvaru soustavy rovnic a nerovnic

·     dynamické systémy z pohledu teorie systémů jsou abstraktní matematické objekty, které používáme pro studium dynamických vztahů mezi veličinami charakterizujícími procesy v reálných objektech

·     výstup: obvykle závisí na vstupu a na minulé historii systému

·     přechodová transformace: (základní, nejjednodušší) - popisuje změny stavů (přechodů) modelovaných systémů v závislosti na příčinách těchto změn a na minulých stavech

Dynamické systémy: typu vstup výstup : stavové, jednoduché : složené

jednoduché stavové dynamické systémy: deterministické, stochastické, nedeterminované, adoptivní

vlastnosti se mění v čase dle informací a okolí

Úkoly na dynamických systémech

·     úlohy o stabilitě (vůči vlivům zvenku) odpovědi (analyticky, heuristicky) (zejména systémy spojitých deterministických systémů)

·     prognostické úlohy (hlavní v ekonomické a technické aplikaci) - počátky simulace, na stochastických i s pravděpodobností

·     optimalizační úlohy - matematické řešení - analytické, numerické metody, lineární a nelineární progr.

·     ostatní úlohy - kompoziční - vznik složením systému z jednoduchých, na heuristických a složených systémech, simulační úlohy (simulace chování), úlohy na konečných diskrétních systémech

řada úloh na dyn. syst. je řešena v oblassti kybernetiky

 

5) Obecné a reálné systémy

obecný systém - (př. soustava lineárních nebo diferenciálních rovnic)

= abstraktní modely systémových jevů, jde o formální systémy, které nemají žádný konkrétní obsah, užíváme je zejména jako stavební prvky modelů konkrétních objektů

obecná teorie systémů - definuje obecný systém a vymezuje základní principy třídění

matematická definice - systém není fyzikální objekt nebo ekonomický jev, ale určitá abstraktní představa o něm (odraz struktury i chování), vybrané popisy se měří pomocí formálních objektů

- definovat obecný systém pomocí pojmu relace - relace je jakákoliv vhodná podmnožina kartézského součinu M množin - usnadňuje matematický popis množin vztahů mezi pozorovanými procesy reálných systémových objektů a jevů. Matematicky se pojem relace vztahuje na funkce soustavy rovnic a nerovností, grrafy i slovně zadané vztahy na množinách

- vlastnosti užívané zejména při třídění a kvalitativní analýze systémů

Metasystém - systém, jehož některé prvky tvoří vlastnosti základního systému - používají se při studiu daného systému - uspořádaní výroků o vlastnostech základního systému do systému nového

reálné systémy - definované na konkrétních reálných objektech jeho odraz, model, který se vytváří v průběhu zkoumání - účelové zjednodušení, popis pomocí grafických a verbálních prostředků, jednotlivéprvky a vazby většinou svázány s visuální představou, na každém reálném objektu lze definovat nekonečně mnoho reálných systémů, vymezení reálného systému závisí na účelu pro který ho konstruujeme, na libovolném úseku objektivní reality můžeme definovat určité prvky, jejichž vnitřní struktura nás dále nezajímá - vazby mezi nimi a td., pojem reálný systém a jejich zavádění má význam zejména pro zkoumání hospodářských, sociálních a biologických objektů, které vznikly v procesu přirozeného vývoje, při analýze nás zajímají pouze některé z jejich vlastností.

 

6) Vztah objekt-systém-model

objekt může být jakákoliv část reality, kterou chceme analyzovat pomocí aplikace systému na ní.

systém (reálný) na těchto objektech vytvoříme systém = účelné zjednodušení- jeho odraz, který si vytvoříme v průběhu zkoumání (popis pomocí grafických či verbálních prostředků), na každém objektu lze vytvořit nekonečně mnoho reálných systémů

abstraktní systém nemá vztah k reálnému objektu

metodologie systémového modelování se zabývá obecnými problémy modelování reálných systémů pomocí obecných abstraktních systémů

sys. modelování proces zobrazování vyšetřovaných vlastností předmětu modelování pomocí vhodně zvolených vlastností obecného systému - modeluje vlastnosti reálného systému

teorie modelování je součástí obecné systémové teorie

podobnost systémů: izomorfismus (vzájemné přiřazení prvků.jednoznačné, zřídka oboustrané) honomorfní (nemusí být obousměrné, usnadňuje studiium rozsáhlých systémů)

model je účelově zjednodušené zobrazení nějakého reálného nebo abstraktního objektu

= vhodně zvolené zobrazení vyjádření a prezentace systému definovaného na objektu (pojem model a systém blízké - často splývají - vyhovuje pro tvrdé systémy, kde nebývá rozdíl mezi objektem a systémem, jinak mezi objektem a modelem je systém, v rozlehlých soc. ekon. systémech je obtížné vytvářet model na nejhrubší úrovni

model zobrazuje realitu , objekt který zkouší k ověření teorie, výsledku

matematický model - vytvořený matematickými výrazovými prostředky

 

7) Obecná teorie systémů a modelování

- OTS obsahuje matematické prostředky pro modelování systémových jevů

- systémovým modelem nějakého systému Sp nazýváme dvojici M=(Sm,Rp), Sm je použitý obecný systém, který je se systémem Sp v určitém smyslu podobný a Rp je relace podobnosti (Rp se vyjadřuje podle určitých vlastností - dle účelu modelování aby to k něčemu bylo)

Sys. modely : statické (modely struktur) dynamické (modely chování)

Sys. modelování je poznávací proces, ve kterém zobrazujeme vyšetřované vlastnosti předmětu modelování pomocí vhodně volených vlastností abstraktního systému - modelu  (užitý vztah podobnosti mezi)

- v průběhu modelování řešíme na modelech různé úlohy a poznatky aplikujeme na modelovaný originál (využití počítačů - simulace)

- obecné systémy - stavebnicové prvky - vhodně interpretujeme a přizpůsobujeme

- proces modelování obvykle začínáme vymezením účelu modelování a zavedením systému na objekt (objekty, jevy, procesy ale i logické představy - konceptuální schémata)

- každý matematický model může zobrazit jen některé vlastnosti - nutno vybrat podle účelu

- konstruujeme určitý verbálně grafický model daného objektu, pak definujeme jednotlivé matematické vztahy modelu. Zkonstruovaný model potom ..... řešíme interpretujeme a do jazyka oboru implementujeme

- druhý přístup k modelování rozsáhlých systémů je agregátní stochastický přístup

systémové modelování a systémové řešení problémů

systémové řešení problémů - 1) vyjádření problému, 2) využití prostředků systémového modelování 3) získání řešení, které pak systémový pracovník implementuje na realitu

 

8) Hlavní směry uplatnění systémové analýzy, tvrdé a měkké systémy

SA - aplikační systémová disciplína - používá složitých systémů a jevů se záměrem zlepšování jejich funkcí - metodologický charakter  - úkoly SA: poznání cílů a fcí systému, poznání struktur a vazeb na okolí, soudržnost a stabilita systému, poznání chování, zdokonalení algoritmizace syst. jevů, rozeznání a formulace inform. potřeb, kapacitní úlohy, úlohy o společném rozhraní

- předmětem bezprostřední obtížně pozorovatelné , zvládnutelné či řešitelné technické, přírodovědné, vojenské, ekonomické, společenské objekty, procesy, jejich vlastnosti a problémy jakož i informační a řídící soustavy takových objektů a procesů a jejich vlastností a problémů.

- zajímá se zejména o takové objekty, které vyhovují větší složitosti a mají tyto systémové vlastnosti: celistvost objektu, rozložitelnost na části, existence vazeb, interakce objektů z okolím, dynamičnost

- SA řeší problémy problémy s těmito znaky

- postupy jsou ..:typem řešeného problému (ostré, neostré), povahou objektu (objekt, proces, řídící, aktivita)

- systémová analýza nemůže vycházet z jasně formulovaného problému, ale z existující či očekávanéproblémové situace. proto musí přístup přizpůsobit této situaci, času, možnostem řešitelů, znalostem a zájmu uživatelů.

Pro SA je primární problém, kteerý se řeší , vše ostatní je sekundární.

Tvrdé systémy - uměle vytvořené, vlastnosti se definují exaktně, s těmito systémy se setkáme zejména v exaktních vědách (založeny na matem. metodách, fyzika, matika). Z hlediska vystižení vlastností reálného objektu dosti chudý. Má rozpoznatelnou a explicitně vyjádřenou strukturu - modelování formálními prostředky- jednoznačnost  

Měkké systémy - adaptibilní ke změnám okolí - ikdyž stálé rysy. Prvky a vazby nebývají neměnné, nedefinují se abstraktně a zpravidla se mění se změnou vlastností. Obtížně strukturovatelné - není možné jasné vymezení struktury. Měkkost může vyplývat z neurčitosti či neschopnosti analytika vyznat se v reálných systémech (i tvrdé systémy se mohou jevit jako měkké). Typické pro sociální a ekonomické systémy.  Pro práci typická subjektivita a mnohdy i neúplnost jejich rozpoznání (formalizované prostředky omezené použití)

Kritérium tvrdosti nebo měkkosti není jeho fyzická podstata ale míra s jakou může být systém objektivně rozpoznán a popsán tvrdými tj. formalizovanými prostředky.

Většina reálných systémů se řadí někam mezi.

Formy deskripce měkkých systémů jsou rozmanité - slovní či grafické (schemata + ikony)

Rich pictures - ilustrativní popis jak analytik pochopil - paralela zs brainstorming. Myšlenky - obrázky = jazyk pro zápis. Nejsou přesná pravidla - jen si tvůrce musí uvědomit co zobrazuje.

 

9) Systémový přístup v ekonomice

systémový přístup - způsob řešení problémů či jednání, při němž jsou jevy chápány komplexně ve svých vnějších i vnitřních souvislostech

snaha o aplikaci v ekonomii není nová, ikdyž se nepoužívala systémová terminologie. Mezi snahou o komplexní přístup a možností tento přístup realizovat je propad (nebyly prostředky technické ani metodologické), proto jen řešení dílčích složek - kritických v daném období avšak určováno jen interaktivně ne systematicky.

Potřeba ho uplatňovat je nesporná a je zdůrazňována těmitotěmito skutečnostmi: dílčí úspěchy podsystému-nevedly k úspěchu celku (ne jejich součet), dílčí ooopatření v podnikku nemusely vést ke zlepšení činnosti, mění se otázky - jaký úkol je třeba splnit a jak nejúčelněji

- částečně je dnes systémový přístup umožněn techn. prostředky. Často lze úkol splnit více způsoby. jeli problém obtížný je více dílčích kroků vedoucích ke splnění  potom potíže: zjistit všechny možné kombinace, orientovat se v nich, vybrat správnou kombinaci

- v posledních letech i uplatnění v plánování - nástroj pro cílové provádění změn při respektování dynamické struktury systému a vzttahů systému k jeho okolí.

Systémový přístup a organizace řešení

- klasický - normální org. výrobních podniků, člověk=mechanická pracovní síla

- neoklasický - člověk i z hlediska sociologie a psychologie, neformální organizace

- systémová - komplexní studium podniku opírající se jak o průmyslovou sociologii, tak o ekonomiku a kybernetiku

 

10) Systémová analýza

SA -- metodologická aplikační disciplína systémové vědy, po druhé světové válcev GB a USA. Ideově navazovala na obecnou teorii systémů a metodicky na operační výzkum (využití za války pro zásobování), později se zájem SA přesouvá více od oblastí informačních a řídících systémů

- používá složitých systémů a jevů se záměrem zlepšování jejich funkcí - metodologický charakter  - úkoly SA: poznání cílů a fcí systému, poznání struktur a vazeb na okolí, soudržnost a stabilita systému, poznání chování, zdokonalení algoritmizace syst. jevů, rozeznání a formulace inform. potřeb, kapacitní úlohy, úlohy o společném rozhraní

- základní cíl - přispět ke zvýšení kvality rozhodování o závažných otázkách tím, že může: zvýšit znalost toho kdo rozhoduje, přispět k výběru nejúčelnějšího řešení, testovat-modelově ověřovat řešení, simulovat efekty různých řešení při výchozích podmínkách a kritériích

- předmětem bezprostřední obtížně pozorovatelné , zvládnutelné či řešitelné technické, přírodovědné, vojenské, ekonomické, společenské objekty, procesy, jejich vlastnosti a problémy jakož i informační a řídící soustavy takových objektů a procesů a jejich vlastností a problémů.

- zajímá se zejména o takové objekty, které vyhovují větší složitosti a mají tyto systémové vlastnosti: celistvost objektu, rozložitelnost na části, existence vazeb, interakce objektů z okolím, dynamičnost

- řešení problému po etapách

- SA řeší problémy problémy s těmito znaky

- postupy jsou ..:typem řešeného problému (ostré, neostré), povahou objektu (objekt, proces, řídící, aktivita)

- systémová analýza nemůže vycházet z jasně formulovaného problému, ale z existující či očekávanéproblémové situace. proto musí přístup přizpůsobit této situaci, času, možnostem řešitelů, znalostem a zájmu uživatelů.

Pro SA je primární problém, kteerý se řeší , vše ostatní je sekundární.

aplikace v ekonomii jednoznačná - jedno velké řešení problémů, pořád se rozhoduje, na rozhodování závisí úspěch podnikání.

 

11) Operační výzkum

- název pro systémovou vědní disciplínu, - označení praktické činnosti

řešení složitých ekonomických, organizačních, technických či vojenských problémů týmem lidí s různým zaměřením při využití matematického modelování a souboru speciálních matematických a statistických metod.

- vznik za druhé světové války - nejhorší aplikovaná systemová vědní disciplina (i operační analýza)

aplikace OV mají tyto rysy:

- problémová situace - uzavřený systém - vazby s okolím přesně definovány

- problémová situace - zobrazena pomocí matematického modelu

- při výpočtu - výpočetní technika (nepočítá se z chováním lidí)

řešení v etapách

1) formulace problému

2) konstrukce modelu

3) řešení problému na modelu

4) analýza řešení a korekce

5) implementace

- zpočátku snahy o široké uplatnění - vytvoření složitých modelů - ty pak nepřehledné - odklon od komplexnosti - celá řada oblastí, OV funguje při řešení dílčích problémů, pak celková.

1) matematické programování, 2) simulace, 3) teorie her, 4) tradiční úlohy (dělení zdrojů, zásobování, čekací jevy)

Pro řešení se používají celé řady metod:

·     metody matem. modelování (lin.,nelin., stochastické, dynamické)

·     strukturní analýza (zdroje-otřeby)

·     modely síťové analýzy

·     modely hromadné obsluhy (teorie fronty)

·     modely teorie her

·     zásobovací modely

-od poč. ýé. let se OV uplatňuje i v řešení zpočátku nadšení - pak určité metodologické nedostatky - složitost modelů - neimplementovatelné řešení

- od té doby užití nežli na hledání úplného řešení spíše na osvětlování některých jeho aspektů - zvýšení racionality

systémy na podporu rozhodování - usnadnění činností spojených s modelovým řešením složitých problémů na PC, modelová struktura - řešení celé řady problémů

 

12) Systémové inženýrství

- určitý druh lidské činnosti

- soubor uspořádaných poznatků o tomto oboru lidské činnosti

- nástup VTR - roste složitost celé společnosti - složité soustavy (mnoho prvků a vazeb) - např. velké dopravní soustavy, systém automatického zabezpečení a řešení železnic atd. Každá složitá soustava se označuje především vyhraněnou celistvostí - jde o to, aby jako celek dokázala správně reagovat na podněty z okolí. Pro velké soustavy - jsou automatizované - je potřeba si vyjasnit vztah stroje a objektu (musí vyhovovat člověku)

- nákladnost vývoje a časová náročnost - optimalizace už v procesu tvorby (funkční a provozní schopnosti, požadavky, obsluha, životnost, spolehlivost)

- nové poznatky, metody - nová disciplína - vědecké inženýrství. Založeno na týmové práci odborníků s širokým rozhledem. Vychází z principů inženýrství: pararelizace a měřitelnost jevů, standartizace a typizace prvků, přenositelnost

- velké projekty - spolupráce celých týmů - skupina vědců a inženýrů

- pro pracovníky, kteří se nabývají celosystémovými záležitostmi = systémový inženýr - metody syst. inženýrství  - syst. projektování (první BELL USA) budování tel.systémů -technický problém (ostrý) - postupné rozšíření i na systémy s lidmi - neostré (mlhavé) problémy, u nás úloha SI mnohem širší

SI - kvalifikovaná tvůrčí činnost zaměřená na vytvoření účelově orientovvaných systémů (podle výsledku výzkumu, požadavky uživatele)

podstata - řešení rozporu mezi dynamikou vědy a setrvačností praxe, profesionální náplň = znalost prostředků a metod k navrhování a projektování provozu a racionalizaci systému.

- i název vědní disciplíny, která se zabývá úpravou existujících či navrhovaných nových systémů schopných plnit úkol s minimálními náklady, převládá technický charakter SI

Reálné syssst., kterými se SI zabývá:

·     jsou umělé

·     mají integritu (komponenty - cíl)

·     složité a rozlehlé

·     značná interdependence

·     automatizovvané

·     postupy stochastické

·     v kompletním prostředí

Při projektování tato hlediska: výkonost, spolehlivost, náklady

prvky = počítače, jejich začlenění do systému - vážný úkol SA

Projektování složitých systémů dvě fáze:

1) makroprojektování - strujtury a jejich chování

2) mikroprojektování - prvků nebo subsystémů

 

13) Kybernetika

vznik úzce souvisí s rozvojem techniky, systém nedokázal zvládnout práci v reálném čase, užití biologie, sociální vědy, ekonomie, nutná existence kruhových dějů (zpětná vazba) - aplikace na techniku

-  zabývá se vvelmi rozmanitými problémy z různých oblastí (dříve samostatné jevy) - společné - S, které přijímají, ukládají nebo zpracovávají, - řešení = působení na S, kterím se chování tohoto syst. zaměřuje k určitému cíli

- informace a řízení = dva základní pojmy kybernetiky

různé typy řešení:

1)regulace - schopnost KS udržovat sledovanou hodnotu na určité úrovni pomocí zpětné vazby

2) extrémní regulace - KS je schopen vyhledat nejlepší hodnotu a dosáhnout ji, jen jedna veličina

3) adaptivní řešení - na základě informací z prostředí se mu přizpůsobuje (změna struktury a vlastností) v biologických, společenských i technických systémech

4) učení (vlivy prostředí) na základě rozborů opakujících se podnětů - účelnější chování

Kybernetika - věda, která zkoumá obecné vlastnosti a zákonitosti řešení v biologických, společenských a technických systémech. Předmětem - kybernetické systémy mají prvky, mezi kterými probíhá výměna látek - samořídící systémy energie a informací

KS - vždy minimálně dva dílčí systémy (řídící, řízený), KS mají cílové chování

K myšlenkový přístup - zjišťováníanalogie mezi S z hlediska řídících procesů

- lze odvodit různé kybernetické disciplíny podle (řídícího aspektu, informačního aspektu)

- ke zkoumání využívá dílčí teorie - teoretická kybernetika

- ani teoretická ani aplikovaná nejsou uzavřeny, zasahují stále do více oblastí

K si vytváří vlasstní pojmový aparát - většinou přejímání  tradičních věd, je třeba diskutovat i otázku metod pro popis KS, pro zobrazení - množinové vyjádření, pro popis chování: 1) vstupy a jim odpovídající výstupy (bez ohledu na vnitřní stavy), 2)stavový popis - zakládá se na algebraických metodách - vstupy, výstupy, možné stavy, -chování 3) funkcionální transformace - statické a dynamické chování sysstému lze popsat diferenciálními rovnicemi - těžko se řeší

Informace a kybernetika - s výstavbou pojmového aparátu - významná koncepce informace - odraz variety - inf. vzniká tam, kde je varieta jednotka množství - elementární varieta = rozdíl mezi dvěma objekty, vztah mezi informací a odrazem (fil.představy o odrazu), pro řešenísoc. ekon. sys. má velký význam pragmatický aspekt informace (užitečnost pro příjemce) slouží pror konkrétního příjemce.

 

14) Obecná teorie syst.

studiem v různých oblastech lidského poznání se ukázalo, že řada poznatků které se osvědčili v jedné oblasti lze použít i v jiné. Snahy o zobecňování charakteristik vztahů mezi objekty a jejich chováním - vytvoření obecného aparátu (30. léta)

- široce založený výzkum systémů - společnost pro pokrok v obecné teorii systémů - společnost pro výzkum obecné teorie - důvody: 1) existuje obecná tendence k sjednocení spol. a přír. věd = předmět studia obecné teorie, 2) prostředek formování exaktních teorií vě vědách 3)rozšíření sjednocovacích principů - jedna věda 4) vše - jednotnost vzdělání

OTS - teoretický a metodologický nástroj pro poznávání struktur a závislosti mezi různými prvky složitých jevů a procesů, s nimiž se setkáváme ve společenské praxi, terminologie - používání téhož jazyka pro různé objekty

Rozvoj pomocí OTS tři báze: poznání nových fenoménů v   jednom vědním oboru, - podrobnější zkoumání, hledání obdob jinde, matematizace si vynutila, aby interaktivní vymezení bylo precizováno jako mat.objekt - předmět mat. teorie syst, - poznatky OTS se prosazují v dalších vědních oborech, matematická teorie = základy společného jazyka = abstraktní proud v OTS

- není koncepční účelová disciplína, předmětem je vypracování obecných modelů syst.,výstavba logicko-metodologického aparátu pro popis a chování sys., vytvoření obecných teorií sys. r§zného typu, není univerzální teorií platnou pro všechny sys., ale spíše jen integrovaná množina dílčích teorií různých tříd sys.

- z OTS vychází konstruktivní teorie sys. - pro potřeby SI, zkoumá prostředky pro analýzu, projekci a realizaci nových sys. objektů - předmětem je systém.

 

15) Etapy řešení problému pomocí SA

SA má mnoho společného s ostatními sys. disciplínami: terminologie, týmová práce, matem. a stat. modely, řešení iterativní

- problém je primární, ostatní se přizpůsobuje, řada přístupů, metodologie, které se vyvíjí mají měkký charakter

Hlavní etapy jsou:

analýza problémové oblasti - stále větší pozornost, žádný praktický problém není izolovaný - třeba pochopit souvislosti (často celý soubor problémů), zkušenosti často špatné vymezení problému (vybrat správné informace), lépe pochopit problém , závisí na konkrétních podmínkách, měla by být časově krátká, různé metody (brainstorming, interview atd.)

formulace problémů a cílů řešení - analýza charakteru objektu, důvody řešení problému, subjekty, cíle , zdroje, ostré problémy- obsah, cíl (i dílčí), zdroje, lhůta uživatele neostré - cíle, motivace řešení kvalita dat naléhavost psych. faktory nikdy se nesmí neostrý problém definovat jako ostrý, též formulace omezení někdy činí problémy, - součástí by měla být představa personálního zajištění, - cíle (strategické, taktické, operativní) můžou být různé

definování systému identifikace zobrazení nejméně propracovaný a nejobtížnější krok SA iterační proces: základní rozpoznání objektu, simplifikace, identifikace sys. (parametry prvků a vlastnosti), definování sys. (určení prvků a vazeb),

- obvyklé metody zobrazení, nelze automatizovat, obtížné vybrat podstatné

analýza sys - celistvý a komplexní pohled na vyšetřovaný sys., analýza struktury a chování = celek ikdyž postupně, celá řada úloh, kterými lze analyzovat sys př. identifikační, diagnostické

syntéza systému dosud není zpracována uspokojivá typologie ale obecné zásady jsou, dva přístupy: rekonstrukce, projekce nového sys., zlepšení - úprava vymezení sys., úprava ve vazbách a prvcích, výměra prvků,

interpretace a komunikace řešení účelný převod do jazyka zádání - dekodování výsledku řešení, protějšek definice a identifikace problému = shrnutí výsledků, kompexní návrhy - časový harmonogram - sdělení zadavateli - stručně a jasně

implementace a realizace řešení - včlenění řešení do konkrétních podmínek v nichž má být řešení užito, někdy bývá užitečné vypracovat implementační a realizační scénář. Realizace účelných zlepšení může vést dočasně ke zhoršení situace. Pro úspěšnou realizaci není postačující dobrá znalost nástrojů, vyžaduje se zejména dobrá věcná znalost objektu.

- kvalita výsledků je více závislá na věcné znalosti než sys. metodologii a je závislá na schopnostech řešitelů kombinovat poznatky z modelů a jiné.

- metody SA s úspěchem při řešení opakovaných rozhodovacích situací (význam pozornost při jednorázových)

v ekonomii řada problémů před aplikací metod nutné úpravy,obtížně se shání informace¨

 

16) Projektování systémů

- vychází z obecné a matematické teorie systémů. Rozpracováním další větev konstruktivní teorie systémů, tj. teorie, která od poznatků a formulací vede k tvorbě a ovládání systémových objektů. Předmětem KTS = systém jakožto model objektu. Tento model je používán pro analýzu projektování či využívání a ovládání objektu na základě jeho systémových vlastností.

Projekt = model sys. tj objektu se systémovými vlastnostmi, který v době tvorby projektu není ještě realizovaný

Projektování - činnost jejímž výsledkem je projekt

Architektura - časové a prostorové uspořádání prvků, aby systém vyhovoval požadavkům, nutná kontrola průběhu prací a cílovosti (jinak STOP) i legislativy

Etapy: 1) Ideový projekt - konstatuje potřebu a uvádí varianty řešení,

2) Úvodní projekt - převzetí zadání, volba cílů, alternativy, koncepce řešení, směry řešení, hrubý harmonogram, odhad efektivnosti,

3) Systémový projekt - identifikuje a zobrazuje systém na objektu, dál se může projekt dělit , zpřesňuje dřívější fáze, případně i zpětná vazba, tvorba v 5 úrovních: systém, subsystém, skupina prvků, funkce prvků, algoritmy

4) Technický projekt - řešení úloh na sys. (nebo dekomponovaných částech), katalogové hodnoty prvků (závažné parametry)

5) Prováděcí projekt - zobrazuje objekt na úrovni katalogových prvků, podrobné konstrukční výkresy, programy poč., popisy, předpisy

6) fáze ověření - prověrka zda projekt bude plnit funkce, náležitá dokumentace pomocí protokolů, případné změny

Postup prací - strukturovaný

·     tvorba koncepce, základní požadavky na systém a jeho funkce

·     studium metodologických a technických prostředků a nástrojů

·     zpřesnění prvního kroku na základě kroku druhého

·     podrobná analýza procesů

·     návrh modelu, naplnění dat, zkušební provoz - oponentura

·     realizace sys. ,  provoz a údržba, evidence zkušeností

- každá z těchto čínností může být normativně upravována - minimalizace míry neurčitosti projektu

- je možno dosahovat i variantami posloupnosti činností:

·     lineární strategie

·     strategie s cykly

·     strategie prototypu

·     semiparalelní strategie

zdroje metod a technik

·     znalost fce a formálního vyjádření

·     vhodný jazyk projektování

 

17) Metodologie měkkých systémů

- vznik a vývoj sys. metodologií úzce souvisí s praktickými potřebami řešení problémů. Humanizace metodologií - společenská problematika, metodologie jako sys. - tvrdé, měkké

Metodologie tvrdých sys. - klasický nástroj SI, snadná přenositelnost, objektivita, dokazatelnost vhodnosti, algoritmizace ‘(OV, teorie grafů)

Metodologie měkkých systémů - potřeba řešit problematiku měkkých sys. - nutnost úplného poznání a vystižení objektů a jejich vlastností obvykle na úkor formální elegance zobrazení. Přenositelnost jen jako vzory. Nevýhoda - nedovoluje zjistit míry splnění kriterií optimality, prokázat formálně dosažené efekty a formalizovaně konstruovat postup řešení

- stejná strategie řešení - etapy

- vznik - snaha sys. inženýrů alespoň ovlivnit chování soc. - lidských aktivit, možno použít jen pro dílčí problémy,

akční výzkum - čtyři fáze: analýza sys., - sys. projekt, - implementace, - provoz sys. (počáteční provoz vyhodnocení projektu)

·     sys. je složité seskupení lidí a strojů , vhodné dekomponovat na subsystémy, výstupy jednoho subsys. jsou vtupy druhého subsys. - nelze studovat odděleně - ovlivňují se, existuje i vertikální členění, sys. má cíle chování - mohou být komfliktní - účelová fce

charakterizující pravidla:

- soubor cílú je zjišťován dotazováním a oceňováním, podle celé řady hledisek,

- konfliktnost cílů - uplatnění váhových faktorů nebo omezení na určité proměnné

- budování modelu iterační adaptibilní

- konečná správa - diskutovat s vedoucími pracovníky

Checklendova metodologie:

existuje celá řada pohledů na věc, 7 fází metodologie, je velmi vhodná pro popis postupu, ale nemusí se přesně podle ní postupovat, je potřeba se vracet a postupovat iterativně, fáze jen rámec ne recept, simultativní práce na všech etapách : 1 2) nestrukturované problémové situace - vyjádření problémové situace - získání reprezentace problémové situace v neutrální podobě - rich pictures

3) základní definice relevantních sys. - má odrážet aspekty - CHTWOE - customer, actor kdo má provádět, jaké vstupy na jaké výstupy, kdo může sys zničit, prostředí atd

4) základní tvůrčí příspěvek - vytvoření vlastní koncepce problému, návrh konkrétních kroků

5) porovnání se skutečností - doporučení ke změnám

6 7) vybrání žádoucích a proveditelných změn

základ - systémové zobrazení problému, definice sys. CATWOF, vytvoření konkrétního modelu, návrhy a přijetí změn

Další model NIMSAD - ověřen pro metodologie, - analýza strukt. techn. měkkých sys.,

 

18) Systémové vědní disciplíny

předmětem zájmu sys., v ekonomické oblasti dvojí pojetí sys.:

Širší - podvědomí cílený - často nenahraditelný výraz pro charakteristiku složitých účelně uspořádaných a jistým způsobem fungujících celků.př. systém org. řízení ek. nástrojů, často se hodnotí i jevy

Užší - v syst. vědních disciplínách

Sys. vědní disciplíny - některé společné znaky:

- identifikování problémů a probl. situací

- identifikace sys. objektů a definice systémů na objektech

- identifikace okolí

- zobrazení sys

- navrhování nových sys.

- analýza a vyhodnocování úprav struktury a chování a jejich implementace

interdisciplinarita klade nároky na pracovníky:široký rozhled znalostí i problémové oblasti, inf. o hraničních disciplínách, účelné je využívat a nerespektovat tradiční hranice

SVD - teoretické = obecná teorie systémů, kybernetika

aplikované = operační výzkum, SA, Sinž a celá řada dalších inž psychologie norfologická analýza atd.

 

19) Definování sys jeho identifikace a zobrazení

- pro účely řešení problému možno na objektu účelově zavést, vymezit, rozpoznat a definovat systém

- přechod od reálného objektu k sys - nejméně propracovaná oblast nejobtížnější krok SA (vždy zjednodušení, něco vynechat, ale co)

- má vztah i k  defin probl tak i k analýze (pro strukturu a chování různé modely)

iterační procesy - 4 hlavní kroky:

·     základní rozpoznání objektu a problémové situace - (-stanovit analyzovat a účelně uspořádat -)

·     simplifikace objektu - zjednodušení, aby ho bylo možno formalizovaně zobrazit

·     definice systému - určení prvků vazeb a vlastností sys

·     identifikace sys - stanovení hodnot parametrů jednotlivých prvků vazeb a vlastností sys

zobrazení - slovní,log. modely, grafy, mat. modely, z použité formy zobrazení struktury resp. chování sys jedoznačně vyplývají metody, které je možno použít pro analýzu struktury a chování sys

- nejucelenější poznatky o obecných problémech

- umlhavých nelze většinou automatizovat

- postihnutí podstatného , velké modely nepřehledné nezvládnutelné

 

20) A)Interpretace a komunikace řešení B) implementace

A) příprava  na realizaci výsledků řešení - dekodování výsledků řešení =zpětný přenos z formalizovaného jazyka do jazyka zadání - rozbor a logická kontrola

- zrcadlený protějšek definice a identifikace sys - do jisté míry umění

nutno si být vědom:

- přijatých zjednodušení

- jaký typ výroků je účelný

Návrh řešení: shrnutí výsledků, dílčích návrhů, vypracovat komplexní návrhy úprav - konsistence, časový harmonogram

- součástí je i sdělení výsledků zadavateli - různé formy - většinou zpráva nebo projekt - důležité pro další fázi - nesmí být rozvláčné, ale stručné a jasné

B) = včleňování řešení do konkrétních podmínek, v nichž má být řešení použito (někdy i modifikace)

- konfrontace s formulací problému

- součástí je i prozkoumání přímých i nepřímých důsledků (vnitřních i vnějších)

- někdy se vypracovávají implementační a realizační scénáře

- někdy se může stát že realizace účelných zlepšení múže vést dočasně ke zhoršení situace

Nutné předpoklady - podpora vedením zadavatele

- společná odpovědnost řešitelů a zadavatelů

- akční účast uživatele alespoň v posledních fázích

- školení pracovníků uživatele

- konzultace

Je třeba respektovat zaměstnance a psychol hlediska

- změny se lépe realizují po krocích

Pro úspěšnou realizaci nestačí jen dobrá znalost nástrojů, ale zejména dobrá znalost objektu

 

21. NA ZVOLENÉ ČÁSTI OBJEKTIVNÍ REALITY CHARAKTERIZUJTE FUNKČNÍ OBLASTI, PROCESY A UDÁLOSTI.

funkční oblast = specifikovatelná oblast náplně práce firmy

 = základní logicky uzavřené oblasti chování systému (organizace), které se vztahují k hlavním oblastem činnosti organizace (bývá jich 10-15, ve velkých organizacích až 30)

V jednotlivých funkčních oblastech definujeme procesy, které v nich probíhají. Vytypujeme koncové uživatele "odpovědné" za jednotlivé oblasti, disponující znalostí dané funkční oblasti na globální úrovni.

 Každá funkční oblast zahrnuje předem definovatelnou řadu procesů a událostí, které ve svém souhrnu tvoří obsah řídících funkcí dané oblůasti.

procesy = dějě probíhající po určitou dobu, průběžně nebo s určitou pravidelností.

událost = děje relativně jednorázového charakteru, pravidelně se vyskytující v průběhu životního cyklu řízení nebo nepravidelně, náhodně, avšak předvídatelně.

příklad:

funkční oblast proces událost

PAM evidence odprac. doby nástup pracovníka

 výpočty mezd odchod pracovníka

Definováním procesů a událostí vyjadřujeme funkční náplň činnosti organizace, způsob řízení v organizaci nezávisle na organizační struktuře.

Organizační struktura se může měnit, lae organizace stále vykonáva tytéž funkce, probíhají stejné procesy.

 

22) Nutné vstupy a výstupy

Datové prvky: urrčení datových prvků související s jedotlivými procesy,

vvycházíme z funkčního modelu (procesy), rozhovory s pracovníky, s jakými daty pracují, získané informace slouží k tvorbě předmětovýc bází dat, výsledky do formuláře - procesy dat.prvky

Př.:

Vstup: účetní doklady, mzdové listy, údaje ze skladu- dodací listy, faktury, Proces: účetnictví, Výstup: pohyby na účtech v účetnictví

Vstup: Informace o trhu, Proces: Reklama, Výstup: Reklamní letáky

a takto by bylo možno rozpracovat pro všechny procesy, toto velice hrubá rozlišovací úroveň

 

23) Distr. model dat prvky potř v lokalitách

Na základě anaůýzy procesy / dat.prvky (odstranění synonym) vytvoření předmětných bází dat v našem př.: se jedná např::o “dodavatelé, objednávky, zákazníci, faktury, účetnictví, osobní údaje o zaměst., skladová evidence”

ke každému procesu připadá C vytváří, U užívá, Ajen upravuje

Pro zjednodušení předpokládáme, že jsou totožné s funkčními oblastmi firmy

na zákadě přiřazení báze dat k procesům můžeme identifikovat subsystémy

Báze dat a lokality - analýza potřeby dat v jednotlivých procesech sys.

vstup - maticově vyjádřené procesy - lokality, procesy/báze dat s vyznačením subsys. a vazeb

výstup - 1) matice lokality - procesy/báze dat

2) matice lokality báze dat

Matici 1) transformujeme na 2) takto

a) vyskytujeli se u báze jen C(U) zapíšeme C(U)

b) alespoň jedno C - C

c) mezi U alespoň jedno A - A

Př.:      Báze dat

Lokality/procesy B1 B2 B3

A

X1 C A U

X2 U U U
X3 U U U

TRANSFORM.MATICE

LOKALIT. Báze dat B1 B2 B3

A      C A U

24) Důvody vedoucí k volbě centralizované a decentralizované koncepce zpracování dat

 Podle stupně pronikání výpočetních systémů do odborových útvarů je možné etapu IS rozdělit do tří etap:

 - centralizované zpracování

 - decentralizované zpracování

 - distribuované zpracování

 Při centralizovaném zpracování je jeden výkonný výpočetní systém pro všechny útvary.

 Decentralizované zpracování je charakteristické tím, že jednotlivé útvary využívají vlastní výpočetní systémy, které však nejsou vzájemně přímo propojeny.

 Při distribuovaném zpracování jsou výpočetní systémy útvarů vzájemně přímo propojeny.

 V současné době je nejdokonalejší distribuované zpracování. Mezi jeho přednosti proti centralizovanému lze zahrnout tyto skutečnosti:

 - distribuci výpočetních a datových zdrojů je možno přizpůsobit organizační struktuře podniku, a tím se vyhnout kompetenčním sporům, které občas přináší centralizované zpracování.

 - dobře navržené distribuované zpracování je levnější, protože umožňuje řešit úlohy na úměrně výkonných, a tím i přiměřeně nákladných výpočetních prostředcích.

 - distribuované zpracování nabízí větší možnosti pro postupný nárůst výpočetních kapacit i rozsahu řešených automatizačních úloh v závislosti na připravenosti jednotlivých odborných útvarů na automatizaci.

 Třetí etapa zpracování dat s sebou tedy přináší mnoho nových problémů při návrhu, implementaci a organizaci provozu interaktivního systému.

25) Kategorie IS

1) Systém transakčního zpracování - podporuje každodenní rutinní operace. Funguje na detailní úrovni firemních aktivit, je základem všech dalších firemních aktivit. Operace standartizovány (pořadí  způsob). Životně důležitý pro chod firmy - rychlá odezva, spolehlivost - on-line zpracování, nebo dávkově, jednoduchý dat. model - aktuální reálné výstupy.

2) Systémy řešení operativy - sumarizované a standardizované zprávy, pravidelně (management inf sys.), opakující se zprávy - konkrétní a řídící aktivity,  - jednoduché datové struktury, jednoduché progr. modely, - vstupy a transakční zpracování, - výstupy jsou všechny zejména interní, možnost porovnání skutečností s plánem, - data mohou být v určitém stupni agregace a sumarizace

3) Sys podpory rozhodování - širší využití řešení - variabilní potřeby, - flexibilita adaptabilita, - zahrnuje modely a tvorbu modelů, - podpůrné technologie se ještě vyvíjí,  - zaměření na plánování příštího vývoje, - odpovídá na otázky co když, - většina vstupu TSZ

4) Sys podpory administrativy - podpora admnistrativy, komunikace externí i interní, multimediální charakter datových zdrojů, standartní struktury, ale nejrůznější aplikace, důraz na komunikační technologie

5) Sys pro podporu vrcholového managementu - vysoká úroveň agregace, integrace nejrůznějších inf. zdrojů, presentace inf. - zprávy, obraz, zvuk, grafika, přesnost inf. a termíny, přizpůsobení konečným uživatelům

Další členění  podle uživatele, firma je rozdělena do úrovní

osobní IS, skupinové IS, firemní IS

 

27) Přínosy inf. sys

- na různích úrovních různé přínosy, obecně lze říct, že IS zvyšují kvalitu rozhodování (na každé úrovni však jiného), tím že poskytuje uspořádané vhodné inf. (vypočítá vyhledá, spojí do souvislostí) a ve vhodné formě prezentuje těm kdo rozhodují, rozhodování v převážné míře věcí člověka- IS jen jako podpora člověka.

- v poslední době pronikají počítače i do dalších fází rozhodovacího procesu - formalizované metody rozhodování - počítač pomocí inf. - provádí vlastní rozhodnutí, - vyvrcholení = expertní sys (typy: operativní, taktické, strategické), -kromě podpory rozhodování - zajišťuje IS svému majiteli konkurenční výhody, klíč k poskytování lepších služeb, ve větším množství

rozhoduje se skoro všude: objednávání materiálu - podle evidence spotřeby a počtu vyrobených výrobků, hledání chyb ve výrobě - evidence zmetků a jaké chyby, hledání dodavatele, vytvoření splátkového kalendáře,

ve vědě - úspora času, shromažďování dostupných inf.

soudnictví - vyhledávání platných změn zákonů, judikatura (precedensy)

 

 28 a 29 (Přístup zdola nahoru a shora dolů)

 Jestliže použijeme postupu shora dolů, pak de facto říkáme: "Tento problém je pro mne příliš rozsáhlý. Rozdělím ho proto na řadu menších problémů, tyto zas na menší problémy atd., až dosáhnu množiny problémů, z nichž každý je pro mne přiměřeně rozsáhlý a tím snadno řešitelný."

 Jestliže naopak použijeme postupu zdola nahoru, pak říkáme: "Tento prostředek není vhodný pro řešení mého problému. Operace, které mi nabízí, jsou příliš elementární. Vytvořím proto nad tímto prostředkem prostředek vyšší úrovně, jehož operace vytvořím z operací původního prostředku. Potom vytvořím další prostředek s ještě mocnějšími operacemi atd., až vytvořím prostředek, pomocí kterého lze problém vyřešit snadno."

 Jestliže bychom měli oba postupy charakterizovat na základě jazyka, který je použit při řešení problému, pak by se postup shora dolů dal charakterizovat takto: řekni totéž v jiném, podrobnějším jazyku (v jazyku nižší úrovně), kdežto postup zdola nahoru takto: co všechno chceš říci ve vyšším jazyku?

 Z uvedených charakteristik je zřejmé, že zatímco postup shora dolů klade důraz na to "co se řeší", postup zdola nahoru akcentuje "s čím se řeší". Je tedy zřejmé, že každý z úloh v závislosti na připravenosti jednotlivých odborných útvarů na automatizaci.

 Třetí etapa zpracování dat s sebou tedy přináší mnoho nových problémů při návrhu, implementaci a organizaci provozu interaktivního systému.

 

30 (Charakterizujte jeden z přístupů k vývinu projektu, specifikujte výhody, nevýhody, omezení)

 Prototyping

 Klasické metody tvorby projektů jsou založeny v podstatě na sekvenčním pořadí jednotlivých etap tvorby projektu (analýza, hrubý návrh, detailní návrh, kódování, testování modulů, testování systému).

 Pochopitelně, že i při klasických metodách dochází k návratům na předcházející etapy, ale tyto návraty nejsou plánované. Návraty se uskutečňují až tehdy, když byla objevena podstatná chyba projektu, kterou nelze odstranit pouze v rámci dané etapy. Čím později je chyba odhalena, tím větší jsou náklady na její odstranění. Protože při klasických metodách tvorby dostane uživatel programový systém do užívání teprve po dokončení většiny prací na projektu, nebývá výjimkou, že se celá řada chyb odhalí až po předání projektu do užití.

 Cílem prototypové strategie je minimalizovat nejistotu při rozhodování v jednotlivých etapách tvorby projektu a umožnit uživateli částečné užití projektu ještě před jeho ukončením. Tohoto cíle se dosahuje tak, že se rozhodování ex-ante nahradí inkrementálním rozhodováním ex-post.

 Výhody prototypové strategie:

1. Protože uživatel často nebývá schopen přesně definovat svoje požadavky, prototyp mu pomůže požadavky odhalit tím, že simuluje vlastnosti budoucího uživatelského rozhraní systému. Jinými slovy, prototyp pomáhá při určování "co řešit" a při usazování (stabilizaci) systému v prostředí uživatele.

2. Je možné snadno experimentovat s uživatelským rozhraním tak, aby nakonec respektovalo všechny psychologické aspekty komunikace uživatele s počítačem.

3. Usnadňuje se spolupráce řešitele s uživatelem v raných stádiích projektu. Uživatel nabývá k projektu kvalitativně jiný vztah, protože se cítí být jeho platným spolutvůrcem.

4. Prototyp se může stát vhodným nástrojem výuky dosud nezkušených uživatelů, protože náklady školení při použití prototypu jsou nižší než při použití kompletního programového systému.

5. Použití prototypu pomáhá uspořit čas uživatelů a tvůrců za cenu větší spotřeby strojového času.

6. Prototyp usnadňuje tvůrcům řešení problému spojených se specifikací a implementací programového systému. Současně jim umožňuje vyhnout se chybám, které by při klasickém přístupu byly odhaleny až v pozdějších stádiích tvorby. Jinými slovy prototyp pomáhá při určování "jak řešit" a tím snižuje náklady tvorby a náklady údržby programového systému.

 Nevýhody prototypové strategie:

1. Je-li prototyp navržen ad hoc bez hlubších úvah o jeho efektivnosti, pak jeho přínos nemusí být úměrný vynaloženým prostředkům a času, které si jeho tvorba vyžádala. Proto před použitím prototypu je nutné provést odhad jeho nákladů a přínosů. Vhodným nástrojem odhadu je například pravděpodobnostní odhad hodnoty informace získané prototypem.

2. Tím, že se prototyp snadno a rychle přizpůsobuje uživatelským požadavkům, vzniká nebezpečí, že uživatel nabude dojmu, že stejně snadné bude provádění modifikací finálního programového systému. Je na zkušenosti projektanta, aby se tomuto nebezpečí vyhnul.

3. Nemusí být lehké přesvědčit toho, kdo financuje projekt, že prototyp, který bude mnohokrát měněn a nakonec možná nepoužit ve finálním produktu, je nezbytný pro úspěšné řešení.

4. Proti prototypové strategii se někdy staví i zkušení praktici z řad tvůrců, protože v ní spatřují nedůvěru ve své vlastní schopnosti.

 

31) Modelové nástroje

IS= soubor HW a SW - lidé a opatření - poskytování inf.

pojetí analýzy není jednotné - předpoklady

- je znám cíl IS

- jsou určeny rozhodovací prvky a procesy

- jsou známi inf.

 

32) Vysvětlete způsoby řešení problémů a rozhodovací analýzu v hospodářské praxi ( varianty, kriteria, váhy, párové srovnání ).

 Každodenní praxe nutí manažery řešit nejrůznější pro­blémy. Podle různých kritérií můžeme rozhodování dělit na operativní, taktické a strategické; individuální a skupino­vé; za jistoty, nejistoty a neurčitosti; intuitivní a forma­lizované.

 Hlavní fáze formalizovaného rozhodování :

1. Rozpoznání problému

 - čím dříve si firma uvědomí existenci určitého problé­mu, tím se obvykle snižují náklady na jeho řešení a zvyšuje se počet možných variant řešení.

2. Formulace problému a stanovení cílů.

 - důležitá etapa. Zavedení systému na objektivní reali­tu. Diagnóza potíží systému a rozpoznání podstatných prvků reality. Cíle je vhodné stanovit explicitně (pokud to druh problému umožňuje.).

3. Popis rozhodovací situace a hlavních omezení.

 - zadání úlohy na modelu ( slovní, matematický, ekono­metrický ). Určujeme výstupní ekonomické veličiny a vstupní proměnné. Obor hodnot, kterých mohou nabývat. Stanovíme algoritmus fungování modelu - vztahy mezi jednotlivými prvky ( rovnice - účelová funkce ).

4. Určení možných variant řešení.

 - identifikujeme okruh možných kombinací vstupních  proměnných. Získáme-li konečnou množinu možných variant, použijeme k jejich vyhodnocení metody vícekriter. hodnocení variant, při nekonečném počtu použijeme optimální (matematické) programování.

5. Stanovení kritérií

 - na základě věcné znalosti problému vybereme veličiny,

které mají hlavní vliv na výhodnost varianty. Určíme, zda jde o veličinu s pozitivní nebo negativní závislostí.

6. Přisouzení váhy jednotlivým kritériím

 - kritéria mohou mít různou důležitost, kterou vyjadřujeme vektorem vah kritérií. K jeho určení můžeme použít 2 základní metody : bodovací a Saatyho.

 Při bodovací metodě skupina expertů přiděluje variantám body z dané stupnice (1 - 10, 1 - 100). Čím je pro každého experta kritérium důležitější, tím více mu dá bodů.

                                             

   Varianta   Expert 

     E1 E2 ...En 

                                            

   V1   a11 a1n  

   .  a21  

   .  

   .  

   Vm   am1 amn  

                                            

    aij   N1 N2 Nn  

                                             

 Váha i-tého krit. podle j-tého experta :

 vij = aij / Nj

 Konečná váha i-tého kriteria :

 vi=   vij / n

 Saatyho metoda je založena na párovém porovnávání důležitosti kritérií. Pro každou dvojici kritérií sij

( i > j) určíme ve stupnici 1 - 9, kolikrát je první důleži­tější než druhé. Hodnota 1 znamená stejnou důležitost, 9 největší rozdíl. Údaje je možné uspořádat do Saatyho matice s prvky sij. Hodnoty prvků sij (i <= j ) dopočítáme podle vztahů sii = 1, sji = 1 / sij .

Vypočítáme geometrický průměr prvků v jednotlivých řádcích : Ri = ( j=1Îk sij ) 1/k ; k ...počet kritérií

a celkovou váhu kritéria : vi = Ri / i=1 k Ri

7. Výběr rozhodovací metody.

 - metoda váženého součtu pořadí v jednotlivých  kritériích, metoda vzdálenosti od bazické (fiktivní)  varianty, metoda normalizované proměnné, metoda PROMETHEE, Saatyho metoda, Electra.

8. Provedení srovnání.

9. Interpretace výsledků.

 - výsledky získané na modelu převedeme zpět do pojmů reálního světa. Hodnotíme získané výsledky a vyslovujeme celkové závěry.

10. Implementace výsledků v praxi.

 - získané výsledky je třeba realizovat v podnikové praxi, aby celý rozhodovací proces měl nějaký smysl.

 

33) Charakterizujte formalizované a neformalizované postupy v rozborech systémů, proveďte srovnání.

 Aplikace postupů analýzy složitých systémů nám umožňuje rozpoznat hlavní části (prvky, podsystémy) a vztahy mezi nimi, za účelem posouzení funkcí, struktury, chování a vlastností systémů. K tomu se používají zvláštní formální metody systémové analýzy. V nich zobrazujeme podstatné vztahy zkoumaného objektu pomocí modelu, který je prostředkem formalizace.

 Nejpoužívanější modelové nástroje :

 a) diagram datových toků (DFD)

 b) slovník dat

 c) entitně - relační diagramy ( ERD )

 d) diagram stavů a přechodů

 e) síťové diagramy

 f) Jacksonovy strukturogramy

 g) strukturovaný jazyk

 h) rozhodovací tabulky

 i) rozhodovací stromy

 j) vztahové rovnice

 Většina z nich je založena na grafickém vyjádření s využitím podpůrných textových dokumentů. Umožňují rozklad systému shora - dolů.

 Formalizované postupy vedou analytika k systematickému rozboru situace, snižují pravděpodobnost opomenutí důležitých skutečností a představují prostředek komunikace mezi analytikem a zadavatelem, kterým je možné odůvodnit navrhované řešení.

 Jejich nevýhodou je, že je lze použít pouze pro řešení dobře strukturovaných problémů. ( A je nutné se naučit pravidla jejich tvorby.)

 Proto se často používají i neformalizované postupy založené na intuici řešitele. Analytik si vytváří slovní, grafické nebo matematické modely podle svých pravidel. Neurčité prvky modelu určuje odhadem, na základě dosavadních zkušeností.

 Výhodou neformálních modelů je jejich obecná použitelnost.

 Nevýhody : u velkých projektů těžší komunikace mezi řešiteli, složitější hlídání celistvosti a úplnosti modelu.

 

34) Modelové analýzy (simulace)

cíl - získat určité množiny komplexních inf. pomocí experimentů

základ - vytvoření systému (modelu) nad firmou  - do sys zahrnou všechny prvky, které jsou důležité pro získání daných inf.

=analyzuje chování a vývoj sys., získané inf syntetizuje do modelu a s tím potom experimentuje (mění strukturu, hodnoty), abychom získali informace (komplexní výstupy) o povaze chování sys (v budoucnu simulace či změna struktury - modelová analýza)

experimentování - lze měnit strukturu, kvalitu a kvantitu inf.,

- účelově lze řešit výběr určitých modelů a jejich kombinaci

- lze měnit strukturu modelu z hlediska kvantitativního i časového (roste význam použití počítačů i simulace)

3 hlediska: věcné hledisko - struktura, efektivnost

časové hledisko - jak se bude vyvíjet v čase, prostorové hledisko - vazby vztahy

cíl: co změnit, aby se sys choval takto: komplexní informace

jak se bude sys vyvíjet v čase, výrobní stabilita, flexibilita, zlepšování životního prostředí, efektivnost, rentabilita

na mikroúrovni - strategické a  modelové analýzy a sekvenční modelování pro hranice

Př.: výrobní podnik - náklady, výnosy, jak měnit např.. sazba za práci, produktivita, jaká výroba, jaká cena za výrobek.

 

35) viz34)

mnohem komplikovanější vztahy - větší zjednodušení snaha trochu přizpůsobit NH

- múj názor více se zde pracuje s čas změna struktury prakticky nereálná (nebo velmi pomalá)

- možné problémy- jak se bude NH vyvíjet v čase, - hledání změn pro dosažení stanoveného cíle (využ poč - matem modely)

STRATEGEM - simulační hra - výuka systémového chápání rozvoje NH, tento program dovoluje modifikovat funkční vztahy mezi proměnými matem modelu (zavádět nové funkční vtahy podle potřeb uživatele), -možno vytvořit model i pro podnikovou úroveň, -postupná simulace deseti o sobě následujících pětiletek

Proměné jsou z oblastí: obyvatelstvo, výrobní sektory, základní fondy, zemědělství, průmysl, mezinárodní finance

jednotlivé oblasti jsou vzájemně provázány a propojeny

př.: úmrtnost - spotřeba potravin, kvalita živ. prostředí, porodnost - spotřeba prům. zboží, atd

 

36) Model jako nástroj vytváření variant rozvoje

Model - vhodně zvolené zobrazení, vyjádření a prezentace sys, definování na objektu, mezi objektem a modelem je sys= poznání objektu pak teprve model, - zobrazuje realitu (originál) slouží k ověřování pravdivosti teorií, výsledků rozhodování apod.

na modelu je možné provádět experimenty, je možné získat možné varianty rozvoje. model nám umožnuje pracovat s realitou jako s abstraktními pojmy - abstraktní pojmové myšlení

na základě experimentování získáme k množině výchozích podmínek určitou variantu rozvoje

pokud se používají formalizované modely (OV SIMPLEX) je možné tyto činnosti automatizovat a zároveň hledat i optimální řešení

pomocí modelu můžeme nalézt více variant než z pouhé reality (zde jsme vázáni představami že s realnými objekty nelze tak snadno manipulovat) - což vede k širší množině možných řešení určitého problému- vyšší pravděpodobnost nalezení

 

 37 Objasněte principy metod vícekriteriálního hodnocení a metod  preferenčního uspořádání variant. Uveďte konkrétní příklady  aplikace pro firmu průměrné velikosti.

 V praxi je dost často nutné vybrat z několika různých variant,  které jsou určeny hodnotami několika kriterií. Jde např. o výběr  optimální varianty organizačního uspořádání podniku, výběr  optimálního dodavatele, výběr nejvhodnější obchodní strategie,  atd.

 Významným krokem vícekriteriálního hodnocení je stanovení  dílčích ohodnocení variant vzhledem k jednotlivým kriteriím.  Jejich součtem se pak určuje celkové ohodnocení variant, které  umožňuje stanovení preferenčního uspořádání variant. Ke  stanovení dílčích ohodnocení variant slouží dílčí funkce užitku  nebo transformační funkce, které vyjadřují závislost dílčího  hodnocení variant na výši příslušného kriteria. (ovšem kriteria  mohou mít různou váhu, působit proti sobě).

 Cílem komplexního vyhodnocování variant KVV je agregovat výše  uvedené prvky v závislosti na konkrétní metodě, aby výsledkem  bylo:

 .uspořádání variant od nejlepší k nejhorší (nejsilnější  požadavek)

 .uspořádání skupin stejně hodnocených variant

 .vyloučení nejhůře hodnocených variant (nejslabší  požadavek)

 Jednotlivé konkrétní metody se liší způsobem výpočtu ovlivňující  volbu hodnot řídících proměnných. V závislosti na volbě těchto  hodnot je třeba interpretovat výsledky hodnocení podle určité  metody.

 Většina metod vyžaduje informace o relativní důležitosti  kritérií ve formě vah. Pokud není možné explicitně stanovit váhy  jednotlivých kriterií používají nejčastěji tyto metody k výpočtu  vah:

 .metody založené na párovém srovnání, z nich je  nepropracovanější Saatyho metoda

 .metoda nejmenších čtverců

 U těchto metod se vyjadřuje výsledek párového porovnání  důležitosti dvou variant číslem 1..9, které vyjadřuje do jaké  míry je jedno kriterium významnější před druhým. Obě výše  uvedené varianty se od sebe liší postupem výpočtu vektoru vah.

 Mezi jednoduché metody KVV patří: metoda bodovací, metoda  vzdálenosti od fiktivní varianty, metoda normované proměnné,  metoda Promethee, metoda Saaty, metoda typu Electra.

 METODA BODOVACÍ

 .vhodná pro hodnocení systémů (podsystémů) podle několika  ukazatelů

 .existuje v postatě libovolná stupnice (ale nejčastěji  normalizovaná - 0..1, 0..10, 0..100 bodů)

 .každé variantě se přiřadí určitý počet bodů ze škálovací  stupnice

 .ocenění se považuje za vyjádření hodnot dané  charakteristiky v poměrové škále

 METODA VZDÁLENOSTI OD FIKTIVNÍ VARIANTY

 .vhodná pro hodnocení systémů (podsystémů) podle několika  ukazatelů

 .fiktivní varianta:

 1) nejlepší varianta (odvozená od nejlepších hodnot kriterií)

 2) nejhorší varianta (odvozená od nejhorších kriterií)

 .Stanovení preferenčního uspořádání variant

 add 1) podle rostoucí vzdálenosti jednotlivých variant  od nejlepší varianty (první varianta má nejmenší vzdále­nost od varianty fiktivní

 add 2) podle klesající vzdálenosti variant od nejhorší  varianty (první varianta v pref. uspořádání má největší  vzdálenost od nejhorší varianty)

 .postup stanovení dílčích ohodnocení variant je analogický  se Saatyho metodě stanovení vah METODA NORMOVANÉ PROMĚNNÉ

 .vhodná pro hodnocení systémů (podsystémů) podle několika  ukazatelů

 .využití transformační metody normované proměnné (užívané  ve statistice)

 SAATYHO METODA

 .celkové hodnocení variant se stanoví jako vážený součet  dílčích ohodnocení variant vzhledem k jednotlivým kritériím

 .vychází z matice intenzit preferencí, jejíž prvky předsta­vují stupně preference všech dvojic variant podle nějaké bo­dové stupnice (v zásadě vyjadřují kolikrát je jedna varianta  lepší než druhá)

 METODY ZALOŽENÉ NA PRAZÍCH CITLIVOSTI (např. metoda Electra)

 .předpoklad: existují i varianty, které nelze na základě  výsledného kriteria vyhodnocovat

 .výsledek: uspořádání skupin a variant, přičemž varianty  uvnitř jedné skupiny se považují na dané úrovni za nerozli­šitelné

 METODA PROMETHEE - ve zkratce (jinak viz. cvičení)

 .pro každou dvojici variant se vypočítají hodnoty dvou jed­nokriteriálních indexů preferencí jedné varianty před druhou  a naopak z hlediska každého kriteria

 .podkladem pro stanovení hodnot indexu preference je 6 typů  preferenčních fcí (uživatel volí pro každé kriterium typ  preferenční fce a odhaduje její parametry)

 .pro každou dvojici variant se vypočtou hodnoty dvou vícek­riteriálních indexů a stanoví se hodnoty tří charakteristik  (D1, D2, D)

 .lze použít dvou verzí metody"

 PROMETHEE I - pomocí charakteristik D1, D2 se získá  částečné preferenční uspořádání variant (některé dvojice  variant zůstanou nesrovnatelné)

 PROMETHEE II - pomocí charakteristiky d se získá úplné  uspořádání všech variant

 Příklady:

 - rozhodování o výrobním programu

 - rozhodování o způsobu vytápění firmy (rekonstrukce  stávajícího, přechod na něco nového, ...)

 - výběr dodavatele, stavební firmy, společníka, ...

- reklamní kampaň

 

 38 Uveďte, jaké jsou aplikační možnosti metod vícekriteriálního  hodnocení při analýze systémů. Specifikujte problém podnikové  praxe, kde lze tyto problémy aplikovat.

 

 Viz. OTÁZKA 37

 Aplikační možnosti:

 např. stanovení prioritních tratí pro elektrifikace (PROMETHEE)

 

 39 Charakterizujte systémové modely v managementu. Objasněte, jaký  význam má systémový model pro systémového analytika, který  pracuje na vývoji nové výrobní a obchodní strategie.

 Model je prostředkem formalizace, dokumentace systému. Při  modelování zobrazujeme podstatné vztahy zkoumaného objektu  pomocí modelu. Každý model představuje určité zjednodušení  původního systému. Model musí být maximálně analogický se  zkoumanou realitou a musí umožňovat experimentování. Rozlišujeme  modely první skupiny (analýza systémů, rozhodovací model - sběr  informací)a druhé skupiny (implementační model - ověřovat, jak  zavést do praxe).

 Funkce modelu systému:

 .poznávací,  .ověřovací,  .dokumentační

 Požadavky na model:

 .srozumitelnost,  .čitelnost,  .přehlednost,  .převoditelnost pro stavitele (konstruktéra) systému,  .přesnost vzhledem k realitě

 Proč používáme různé typy modelů:

 .každý model zobrazuje daný systém na různé úrovni agregace

 .každý model má jinou dobu platnosti

 .výsledky každého modelu mají různou vypovídací schopnost z  hlediska výstupních par (jejich kvality a kvantity)

 Fáze řešení úloh na modelu:

 ekonomický problém

 převod do jazyka modelu

 zadání úlohy na modelu

 algoritmizace

 varianta fungování modelu

 numerický výpočet

 konzistentní řešení

 interpretace výsledků

 Řešení dané ekonomické úlohy pomocí modelu:

 . Formulace problému - je třeba provést analýzu současné si­tuace, provést diagnózu potíží systému, stanovit cíle a vymezit  podstatné skutečnosti, které jsou nutné k jejich dosažení.

 . Vyjádření problému v jazyce modelu - formulace zadání úlo­hy na modelu (zavedený systém zobrazíme pomocí různých prostředků)

 . Zadání úlohy na modelu -určení výstupní množiny ekonomických veličin, jejichž hodnoty mají být vymezeny, dále lze specifikovat, které veličiny mají být vstupní.

 . Stanovení algoritmu fungování modelu - výběr iteračních  postupů, které řeší zpětné vazby, stanovení pořadí a náplň jed­notlivých kroků vedoucích k dosažení konzistence, atd...

 Algoritmizace - určení způsobu fungování modelu, zadání kon­krétních hodnot veličin, variantní výpočty

 . Interpretace - formulace odpovědi řešení daného ekonomic­kého problému. Podle vytypovaných kriterií se hodnotí výhodnost  propočtových variant podle zadaných kritérií a věcně se hodnotí  výsledky propočtů. V praxi často podceňována. Předpokládá to  velmi dobrou znalost věcné problematiky a znalost modelu.

 Význam pro systémového analytika:

 .v případě rozporu lze na modelu zkusit jak bude daná  situace probíhat a vybrat nejlepší řešení

 .každý projekt se začíná analýzou a vytvářením modelu,  postupuje ke konstrukci, realizaci a provozu. Je-li model  proveden důkladně a přiměřeně rozsáhle, ostatní fáze se  provádějí snáze.

 .model slouží k "dvakrát měř, jednou řež"

 .jinak viz cvičení (překližky) a písemka

 

40) Globální model vývoje sys

- základ získání podpory vedení firmy,

- provádíme rámcovou funkční a  inf. analýzu - systém inf.

- základní dělení sys na subsys (po datové i fční stránce)

1) vytvoření fčního modelu firmy - stanovení fční náplně firmy

na globální úrovni podstatné určitý nadhled

- vytipování fčních oblastí a definování procesů ve fčních oblastech

- seřazení fčních oblastí podle životního cyklu

- přiřazení procesů k org. struktuře

podpora práce projekčního týmu a orientace v prostředí firmy

znázornění základních procesů - úplné i plánované změny

2) návrh bází dat - zmapování konkrétní firmy po stránce datové

- specifikovat báze dat- opět globální úroveň

- navržení předmětností bází - nezávislé na aplikacích, na funkci

- vždy by měl být stabilní (20 -30 bází) zpravidla bez formálních metod nebo postup na zkoumání jednotlivých entit - vazby předmětné báze (pracně)

lepší - určení datových prvků souvisejících s procesy a návrh předmětných bází dat

3) návrh globální architektury - tvorba návrhu IS (subsystémy)

jakým způsobem firma vyžívá inf. zdroje - předpoklady pro distribuci (CUA)

- pomocí matic - přiřazení bází daat k jednotlivým procesům, -specifikace subsys a vazeb mezi nimi, -návrh případných změn v org. struktuře

4) návrh distribuce dat optimální rozložení dat. zdrojů - poměrně složité

(HW, SW komunikace) má co nejvíce odpovídat struktuře řešení, návrh na úrovni bází dat a procesů pouze s nejpodstatnějšími techn. omezeními

postup: definování lokalit a podle stavu prostředí i uzlů IS a jejich vazeb na procesy, analýza potřeby dat v jednotlivých procesech sys (báze/lokality), volba druhu a koncepce zpracování (pro i proti)

formy distribuce: kopírovaná, dělená data a různé struktury, reorganizovaná

41) Metodologie a kognitivní vědy. Charakter a význam kognitivní vědy, pojetí metody a metodologie, vědecké paradigma, vědomí a myšlení.

-lidské vnímání pomocí smyslů - reakce na signály vnějšího světa

percepce- vnímání těchto podnětů, základ poznávání

počitek - jednoduchý smyslový obraz skutečnosti ve vědomí. vyvolávají myšlenkové procesy na jejichž základě vznikají složitější obrazy skutečnosti - vjemy - celostní smyslové obrazy skutečnosti.

kognitivní věda je studium principů, na jejichž základě vstupují inteligentí entity do iterakce s okolím. Jedná se o vědy zabívající se procesem: percepce - myšlení - nové informace (neurologie, psychologie, jazykověda, informatika, filosofie)

poznatek produkt kognitivní činnosti, reprodukuje část skutečnosti včetně zákl. vztahů a zákonitostí.

Vhodně uspořádané poznatky tvoří znalosti, které představují kongnitivní model reality, na jehož základě lze provádět další kognitivní operace (vyvozování závěrů, formování hypotéz, prognozování, hodnocení). Je ovlivněn celou řadou vědomých a nevědomých operací, včetně zkušeností. Vzniká mentální model světa.  Člověk interpretuje objektivní realitu skrze svůj individuální model (subjektvní pohled).

Paridgma - soubor principů, ideí a stěžejních tezí, na kterých je založen stav a rozvoj poznání určitého vědního oboru. Nové pardigma nahrazuje původní, což nemusí znamenat negaci původního či snížení významu.

Metoda postup řešení určitého problému. sled kroků

metodika soubor metod používaný v určité vědecké oblasti a nauka o jejích používání

metodologie ucelený soubor poznatků a principů poznání. důraz kladen v málo strukturovaných úlohách, umožňuje pružně řešit různé třídy  a úrovně problémů

42) Modely poznání. Empirický model poznání, racionální model poznání, pojetí racionality, vztah kvality a kvantity, principy poznání

Deskriptivní model empirického poznání  popisuje poznatky získávané smyslovým pozorováním, postižení reality tak jak se jeví (kvantitativní charakteristika světa), ovlivněn kognitivním stylem, pozorností ... poznání není omezeno jen na percepci, ale i na racionální zpracování dříve získaných dat. Výsledným zobrazením je A. ikonický model  např. konstrukční výkres. B. znakový model empirického charakteru obsahuje data.

Epistemologický model vědeckého poznání  je výsledkem cílevědomé poznávací racionální činnosti. směřuje k poznání podstaty (kvality). obvykle postihují celou třídu objektů. má explanační a predikční účinnost. vystihuje obecně platné a relevantní vlastnosti. Rozhodující pro popis je sémantická informace, je prováděno znakově (jazykově).

Základem pro tvorbu epist. modelu je empirické poznání. Oba typy poznání spolu vzájemně souvisí a prolínají se. Výsledky racionálního poznání jsou zobrazovány empiricky čím verifikují racionální poznání (zpětná vazba).

Racionální poznání vede k pochopení podstaty a kvality systému a jeho prvků. RP a EM jsou podstatou systémového přístupu

Empirické poznání  je podstatou monitorování systému

 

43) Charakter a pojetí problému. Pojetí problému ve vztahu k managementu, typy problémů, problémy v dobře a špatně strukturovatelných úlohách.

Problém je rozpor mezi stavem současným a stavem požadovaným, namá zřejmé řešení a na jeho nalezení je třeba vynaložit duševní práci. Může být úspěšně řešen jeli včas identifikován a správně formulován. Řešení do značné míry závisí na jeho charakteru a na schopnosti řešitelů.

Myšlenkové postupy řešení problému: 1. bezprostřední nalezení odpovědi 2. sekvence známých odpovědí 3.  aplikace logických operací 4. teoretické postupy 5. tvořivá řešení

Charakter problému (úlohy dobře strukturované x špatně strukturované) předurčuje postup řešení:

Exaktní: přesný, vědecky podložený postup, jednoznačná fakta (matematika)

Intuitivní: zkušenosti, podvědomé chápání podstaty a souvislostí

Heuristické: kombinace výše uvedených

Při řešení se střídá fáze poznávání a fáze myšlení a směřují k rozhodnutí. Počítač posiluje duševní potenciál člověka.

Pro řešení jsou význámná některá základní východiska Paradigma

Důležitá je formulace problému, špatně formulovaný problém vede k nevyřešení problému či k vzniku problémů nových.

Setkání člověka s problémem: 1. Vnímání problému 2. Rozpoznání problému 3. Formulování problému (sledovat celou problémovou situaci)

Další hlediska náhledu na problém: časová hlediska, schopnost změnit systém

Motivace a kompetnece

Kdo a proč se problémem zabývá, Kdo má zájem na řešení a jaká je jeho kompetence k rozhodování, Kdo má zájem řešení realizovat a jaké jsou jeho možnosti.

ZADAVATEL, UŽIVATEL, ŘEŠITEL

Systémy pro podporu rozhodování kombinují poznatky z řady disciplín: automatizace zpracování dat, ekonomicko matematické modely, teorie řízení, kybernetika a teorie systémů, kognitivní disciplíny, psychologie a sociologie. Optimální propojení těchto disciplín s výpočetní technikou vzniká nová disciplína teorie umělé inteligence

SPPR: spojuje mentální zdoroje jednotlivce se schopnostmi počítače pro zlepšení kvality rozhodování.

 

44) Formulace problému. Pojetí a formulace cílů, charakteristika problémové situace, principy formulace problému

Současný stav: A. Identifikace systému: kvalitativní rozpoznání, relevantní charakteristiky, typy entit B. Definice systému: okamžitý vztah, konkrétní hodnoty

Formulace cílů: u měkkých systémů velmi obtížné (spíše celý komplex cílů). velmi náročná a tvořivá činnost. Je třeba mít na zřeteli: 1. Zajištění funkčnosti 2.Motivační faktor 3.Soustava kritérií pro vyhodnocování

Principy formulování problémů: nezávisle na možnostech a metodách řešení; týmová práce; dynamicky s ohledem na čas; spýše jako měkký a postupně zpřesňovat

Co má formulace obsahovat: základní cíl (soubor cílů); současný stav; omezení a limity řešení (personální, technické, metody, informace, finance); časové dimenze ;mnohost hledisek

 

45) Systém a informace jako kognitivní kategorie. Systém jako mentální model, typy systémů, informace a znalosti, signální, strukturní a genetická informace.

 

(def. vid. č. 1) Systém je komplex prvků, nacházejících se ve vzájemné interakci. Synergie- působení systémových komponent vytváří novou kvalitu systému. S. je něčím novým, je osobitou entitou. Nemá objektivní nebo hmotný charakter, ale je zobrazením světa ve vědomí člověka- představuje teda mentální obraz (kognitivní model) reality, vědomě vytvářený člověkem za účelem poznání či tvorby. S. je nástroj či prostředek lidského rozumového poznání, vytvářený se zcela konkrétním záměrem. Pojetí systému je subjektivní záležitost a je odvislé od individ. vlastností. Typy s.: měkké, tvrdé, reálne, obecné (abstraktní), ekonomické,… informace – signální – vzniká při procesech, které probíhají v podniku, nebo spouští nějaký proces, strukturální – představují relativně trvalé informace zakotvené v systému jako organizační struktura, průběh a struktura procesů, zodpovědnost atd. jedná se o informaci, která je proměnlivá z dlouhodobého hlediska, genetická – je zakódovaná v chování lidí, mění se velmi málo, jedná se např. o systém hodnot, které se promítají do chování lidí v organizaci.

 

46) Semiotické pojetí informace. Signály a informace, data a zprávy, sémantické, syntaktické a pragmatické aspekty informace.

semiotika spojuje informaci s naplněním všech jejich aspektů. Sdělení, které splňuje sémantické aspekty (k tomu musí být apriorně splněn i syntaktický aspekt) je označováno jako zpráva. Zpráva je tedy sdělení, které je příjemci srozumitelné - příjemce je schopen jí přisoudit význam: dokáže ji interpretovat. Naplněním sémantických aspektů vznikají zprávy, které tvoří podstatu tzv. sémantické informace, pro kterou jsou stěžejní ka­tegorie znak a význam.

Sdělení

DATA (syntaktický aspekt) = vyjádření sdělení pomocí znaků, bez ohledu na obsah;záznam znaků s využitím pravidel jazyka

ZPRÁVY (sémantický aspekt) = porozumění obsahu sdělení příjemcem; interpretace obsahu (smyslu, významu)

INFORMACE (pragmatický aspekt) = snížení neurčitosti příjemce; využítí informací s určitým záměrem

syntaktický stránka - postihuje signály jako fyzikální veličiny a znaky, případně vztahy mezi signály a znaky. Velmi významné jsou logicky korektní operace, které lze s daty provádět. To je cílem procesu formalizace, který umožňuje strojové zpracování dat.

sémantický aspekt - přiřazení určitého významu konkrétnímu znaku. Vlastní pouze člověku. Neomezuje se pouze na determinované reakce, ale podněcuje pojmové myšlení

Pragmatický aspekt informace souvisí s přínosem, který in­formace představuje pro příjemce. Teprve naplnění pragmatické složky završuje informační pro­ces a transformuje zprávy na informace. Pragmatické aspekty jsou spojené s účelem (užitkem), který informace příjemci přináší a souvisí s její hodnotou a oceňováním. Stejně, jako jsou záměry, cíle a potřeby individuální, jsou individuální i pragmatické aspekty informace.

Hodnota informace má subjektivní charakter a ve své podstatě je závislá i na uživa­teli. Pro jednoho a téhož příjemce je zpráva informací pouze v určité situ­aci. Každá zpráva je tedy potencionální informace a informací se stává teprve ve vhodném kontextu.

Pragmatické aspekty informace mají značný význam pro řízení a rozhodování.

                 P1...pravděpodobnost dosažení cíle před přijetím zprávy

 H = log -----

                 P2...pravděpodobnost dosažení cíle po přijetí zprávy

47) Znakové vyjádření informace. Pojetí znaku, znakové systémy, Frageho trojúhelník, designát a denotát znaku, sémantický diferenciál.

Znak je něco V, co zastupuje něco jiného E, vzhledem ke společné dispozici D emitora a recipienta. Je prostředníkem mezi realitou a jejím obrazem ve vědomí a lidské interakce se světem: - znak označuje konkrétní entitu v reálném světě - vyjadřuje stav vědomí, odpovídající vnímané realitě.

Vehiculem, tedy nosičem znaku, je signál dvojího charakteru:

(a)Statický signál, využívaný k uchování (záznam) informace - má materiální povahu (stopa tužky, stav magnetické vrstvy). Případný přenos informace znamená přemístění celého záznamového media.

(b) Dynamický signál (obvyklé pojetí), využívný k přenosu a zpracování informace - má energetický charakter (proměnlivé napětí elektrického proudu, světelný tok aj.).

Entita představuje "cokoliv z oblasti našeho zájmu, co stojí za to, abychom tomu věnovali zvláštní pozornost". Entitou jsou tedy objekty, jevy, normy, vztahy). Entita může mít jak materiální, tak abstraktní charakter. Každá vymezená entita je identifikována - je jí přiřazen konkretní znak.

Dispozice je stavem lidského vědomí, který koresponduje znaku. Aby mohla být informace sdílena musí být sdílena dispozice.

Frag. troj.          

               ZNAK

 označuje           symbolizuje

dentocae           designace

OBJEKT           KONCEPT                                       

denotát konkrétní objekt, designát je myšlenka o tomto objektu. Tento vztah umožňuje pojmové myšlení, myšlení o realitě na obecné a abstraktní úrovni. Umožňuje přiřadit datům jejich informační obsah.

semántický diferenciál jak na nás dané slovo působí (positivně, negativně ...)

48) Interpretace informace. Vyčleňování informací ze zdrojů, percepce a informace, formulace informace, mentální model jako vztahový rámec.

Lidský mozek si musí pro realitu vytvořit znaky a pojmy. Proces zpracování inf. z reality = formulace. Vytvoření subjektivního modelu. Interpretace = sdělování tohoto obrazu objekt. real. svému okolí. Každý má svůj sys. ment. oper. = vztahový rámec odlišný. Ment. oper. = základní a určující, jedinečné. Vztah. rámec = odvozený a závislý na ment. oper.

Vyčleňování informace z pramene = subjekt myšlenkově konfrontuje vlastnosti, znaky, stránky pramene s jinými prameny, včetně vlastní poznatkové základny =>porozumění pramenu. typy pramenů 1)subjektivní, autorem je člověk, nutná analýza správnosti. 2)nezávislý na subjektu, objektivní realita.

Formulace je proces kterým vzniká sémantická informace. Výsledkům kognitivních procesů, jsou přiřazovány znaky jazyka, čímž vzniká potenciální informace. Aby se tato data stala informací v širším slova smyslu je nmutno ji interpretovat.

Proces formulace sémantické informace: 1. receptory =>prvotní podněty pro ikonickou paměť 2. podstatné podněty do krátkodobé paměti => 3. v dlouhodobé paměti se vytvářejí znaky, porovnávání, hodnocení. Pokud nedostačující = požadavek na doplnění

Interpretace sémantické informace: přiřazení významu jazykovým znakům. Způsob interpretace může mít velký vliv na význam a smysl informace. Interpretační chyby A.nezáměrné = odlišný způsob myšlení B. záměrné = manipulace s veřejným míněním.

Subjektivitu percepce a následnou formulaci sémantická informace ovlivňují násl. faktory: 1 individuální rozdíly 2. soustředění 3.očekávání 4.motivace

Mentální model jako vztahový rámec každý člověk je jiný (Hipokrates=temperament). Jiné chápání reality. Současnost je dobou týmů.

49) Význam a pojem. Význam znaků jako soubor vztahů, pojmy a jejich klasifikace, definice pojmů a jejich principy, kontext.

Význam znaku je tedy prostředníkem mezi realitou a jednáním člověka. dvě dimenze:

(A)Význam jako termín vyjadřuje vztah mezi realitou, zastoupenou znakem, a vědomím. Vyjadřuje "obsah" znaku jako souhrn podstatných vlastností a vztahů, přisuzovaných znaku a je označován jako intenze.

 Intenze zahrnuje vše, co je designované (myšlené a označené), tj. vše, co je entitě (typu entity) přisuzováno, nebo naopak odpíráno. Intenze tedy směřuje k podstatě entity

 (B)Význam jako záměr vyjadřuje vztah mezi vědomím (jako odezvu na znak či znakovou situaci) a interakcí subjektu se světem. Tento aspekt významu postihuje aktivní roli subjektu, který užitím znaku něco míní (zamýšlí, nebo rozumí) a je označován jako intence, která postihuje vztah člověka - který formuluje či interpretuje informaci - ke světu.

Celkově lze význam (znaku) postihnout celým souborem vztahů:

(1)Denotace (označení) představuje vztahy znaku ke světu (reálnému i myšlenému). Znaky představují termíny jazyka, které identifikují (označují) entity (individua nebo typy), účelně vymezované v universu.

(2)Konceptuální (myšlenkové) vztahy směřují k lidskému vědomí. Znaky představují pojmy (obrazy, myšlenky) o světě, přispívají k jeho pojetí a pochopení a uspořádání.

(3)Lingvistické vztahy jsou vytvářeny mezi znaky navzájem. Znaky v nich vytvářejí celý jazykový systém.

(4)Pragmatické vztahy vnikají mezi znaky a jednáním lidí, ať už zamýšleným, nebo skutečným.

(5)Komunikativní vztahy mezi lidmi, kteří sdílejí informace pomocí znaků.

Význam znaku lze specifikovat definicí. Význam znaků je definován užitím jiných znaků.

Pojmy a jejich definování Pojmy jsou myšlenkovým obsahem, významem slov. Souvisí s intenzí a má obecný charakter. Pojem bývá obvykle vyjádřen slovem, či slovním spojením. Termín představuje základní  a přesně vymezené pojmy určitého oboru.

Obsah pojmu: intenze, souhrn atributů, hodnot a základních souvislostí.

Rozsah pojmu: extenze,  množina všech výskytů entit stejného typu

mezi obsahem a rozsahem je nepřímá úměrnost

Na základě společných atributů lze nalézt srovnatelné pojmy, které mají alespoň jeden společný atribut. Nesrovnatelné pojmy nemají žádný společný atribut (pozor na jejich slučování - srovnávání v komunikace, zejména v argumentaci).  Srovnatelné pojmy mohou být uspořádány ve vzájemných vztazích:

*Taxonomie představuje uspořádání se síťovými vztahy (pojem či objekt může být zařazen do více tříd).

*Klasifikace představuje uspořádání s hierarchickými vztahy (nižší pojem i objekt mohou být svázány s jediným vyšším pojmem). Soubor všech objektů (výskytů entit) se nazývá třída a je představovaná pojmem. V hierarchických vztazích se nadřízený pojem nazývá druh a podřízený pojem se nazývá rod.

Pravidla pro klasifikaci:

1.Klasifikace je vyčerpávající, tj. každý prvek je nutné zařadit do některé třídy (pokud to nelze udělat na základě atributu, pak je nutné zavést třídu "ostatní"). [objem druhů členění se musí rovnat objemu rodového pojmu]

2.Klasifikace musí být jednoznačná, to znamená že druhy se z rodu vydělují na základě právě jednoho jediného atributu!

3.Klasifikace musí být postupná, což znamená, že od rodu postupuje k nejnižšímu nižšímu druhu ...

4.Klasifikace musí být disjunktivní, tj. rody se vzájemně vylučují (prvek nemůže patřit do dvou tříd) [objemy rodů se vzájemně nepřekrývají].

50) Jazyk a poznání. Struktura jazyka, funkce jazyka: myšlení a komunikace, formulace informace, jiné možnosti vyjádření informace.

JAZYK (definice):

(1)Jayzk je soustava vyjadřovacích a sdělovacích prostředků, vlastní určitému společenství jako nástroj myšlení a dorozu­mění.

(2)Jazyk je soubor znaků a pravidel pro jejich užívání (sémio­tické pojetí).

(3) Jazyk je systém znaků vyjadřujících myšlenky. (Saussure)

 Jazyk je vlastní pouze člověku a patří k rozhodujícím článkům vývoje člověka jako druhu (fylogeneze). Souvisí s fyziologickými předpoklady (vývoj mozku a hlasových orgánů), ale také se společenskými vlivy (život ve skupině, potřeba koordinovat činnost). I na úrovni jednotlivce (ontogeneze) se jazyk rozvíjí v inter­akci jednotlivce se společností. Člověk se sice rodí s jazykovou disposicí (ta je součástí jeho genetické informace), ale je schopen je uplatnit pouze v lidské společnosti (viz "mateřský jazyk" je dán prostředím ve kterém dítě vyrůstá).

JAZYK A JEHO FUNKCE

1. POZNÁVACÍ funkce souvisí s myšlením a myšlenkovými procesy. Je založeno na abstraktním pojmovém myšlení (pomocí znaků).

2. KOMUNIKAČNÍ funkce je také nazývána dorozumívací a umožňuje předávání informací mezi lidmi (obecně mezi vysilačem [zdrojem] a příjemcem sdělení). Je založena na společně sdílené disposi­ci.

3. PAMĚŤOVÁ funkce zabezpečuje uchovávání a pozdější vybavování informace (a myšlenek)

4.SOCIÁLNÍ funkce zprostředkovává kontakty mezi lidmi. V těchto kontaktech nemusí jít (a velmi často nejde) o předávání infor­mací, ale o zajištění základních lidských potřeb (viz další přednáška).

5. ESTETICKÁ funkce nesouvisí s pojmovým (racionálním) myšlením, ale s emotivním vnímáním (beletrie, poezie, umělecký přednes)

JAZYK, MYŠLENÍ A INFORMACE

 Jazyk má dva aspekty (dichotomie jazyka), dvě hlediska, ze kterých na něj lze nahlížet:

(a)Langue (angl: language) je systém znaků a pravidel, podvědo­mě respektovaný uživatelem jazyka. Jeho pochopení a ovládnu­tí představuje "ovládnutí jazyka" (souvisí s nabytím dispo­sice pro užívání znaků).

(b)Parole (angl. speech) je samotné sdělení (řeč, či promluva), ke kterému je využíváno language. Parole tedy souvisí s ja­zykovou formou myšlení a vyjadřování informací.

Souvislost jazyka a myšlení souvisí s filosofickým vymezením "kategorií", které tvořily v antice základy gramatiky jazyka.

Kategorie jsou základní pojmy, odrážející nejobecnější a nej­významnější aspekty (atributy, vztahy) objektů, jevů (entit) a jejich poznání. Často je neumíme definovat (nebo je to obtížné), ale jsme schopni je na základě zkušeností používat - a většinou víme jak je používat.

Jazykové vyjádření a myšlení (informace) probíhá v několika stupních:

(1) Intuitivní myšlení, které neformuluje myšlenky přesně. Propojuje jednotlivé rámce mentálního modelu světa, pojímá problém jako celek, bez přesného vymezení podstatných záležitos­tí.

(2) Vnitřní řeč dává intuitivnímu myšlení jazykové ztvárnění. Je ještě propojena s intuitivním chápáním celku, ale již vyděluje podstatné objekty a určuje vztah mezi nimi.

(3) Mluvený projev již vyžaduje přesnou formulaci, která je pre­sentována v určitém časovém období. Myšlenky jsou volnější, je doprovázen neverbálními projevy, (obvykle) lze sledovat reakci po­sluchače a korigovat obsah.

(4) Psaný projev je nezávislý na čase a to velmi výrazně mění charakter (včetně přesnosti formulace, volby prostředků...) Rozdíl je natolik významný, že řada autorů uvažuje o dvou formách jazyka.

Přirozený jazyk má řadu výhod i nevýhod. Mezi nejvýznamnější nevýhody patří jeho nejednoznačnost (homonyma, synonyma) a absence přesných znaků (entitu je třeba vyjadřovat opisem). Tyto skutečnosti vytváří značné nároky na pochopení kontextu, ponechá­vají značný prostor pro individuální interpretaci a jsou příčinou šumi v informacích. Tato mnohoznačnost a nepřesnost ale představu­je úžasnou variabilitu jazyka, včetně jeho tvořivých možností.  Proto jsou vytvořeny formální jazyky s přesnými pravidly, bez redundance znaků, s jednoznačně vymezenými pojmy... Formální jazyky ovšem mají omezenou možnost vyjádřit mnohost světa a jsou vhodné pro postižení omezených výseků reality.

 

51) Informační aspekty komunikace. Podstata a schéma komunikace, šumy v komunikaci, komunikace verbální a nonverbální, typy komunikace, teze a argumenty

Komunikace vztah mezi informačním zdrojem a příjemcem informace, zprostředkován přenášenými signály. Charakter přenášené informace se výrazně liší podle povahy zdroje a příjemce.Přenos informace probíhá v čase a sekvence přenášených informací se nazývá informační tok. Prostředek pro přenášení informace je nazýván přenosový kanál, případně komunikační medium. oderní informační technologie komunikaci výrazně ovlivňuje, především možnostmi sdílet informace velmi rychle i na značné vzdálenosti. Komunikace stále složitější zásluhou rostoucí složitosti světa, klesající stabilitě prostředí a nebývalé variabilitě kulturních a sociálních hodnot.

schéma komunikace:

odesilatel        koder             dekoder       adresát

ZDROJ          >  >  SIGNÁL  >  >  PŘÍJEMCE

SDĚLENÍ VYSILAČ         PŘIJIMAČ  SDĚLENÍ

: šum - zkreslení informace :nebo dokonce blokuje přenášenou informaci. Externí šum fyzikálního charakteru: hluk, elektromagnetická indukce atd. Interní šum je dán vlastnostmi a schopnostmi příjemce či odesilatele, např. společné disposice znaků, pozornost příjemce, případně další okolnosti.

Šum může mít dalekosáhlé následky, je jeho odstraňování věnována značná pozornost. Ta se obvykle soustřeďuje na omezení externího šumu a to několika způsoby:

(a)Použitím vhodného kódu, který je schopen detekovat, nebo dokonce odstraňovat chyby (za cenu redundance);

(b)Vhodnými vlastnostmi technických komunikačních prostředků, například užitím stíněných (koaxiálních) kabelů.

(c)Výběrem vhodných signálů, používaných pro přenos, například světlovodů nebo modulací a demodulací signálu aj.

(d)Užitím zpětné vazby, která zajišťuje přenos zprávy, přijaté příjemcem zpět k odesilateli, kde se porovnává a případně se detekuje a opravuje chyba (často v telegrafickém spojení).

 V každé komunikaci, které se účastní člověk, zejména v komunikaci mezi lidmi však hraje značnou a často rozhodující roli interní šum.

INTERPERSONÁLNÍ KOMUNIKACE probíhá mezi dvěma, nebo více lidmi, Její specifikou je individualita každého z účastníků komunikace a jeho individuální interpretace přenášené informace.

vnější prostředí

METAKOMUNIKACE komunikaci nad (o) vlastní komunikací". Její působení se nejvíce projevuje v přímé komunikaci tváří v tvář jako mimoslovní (nonverbální) komunikace. Metakomunikační klíč naznačuje jakým způsobem má posluchač předávanou zprávu chápat:. Obecně platí, že metakomunikace je přijímána s větší důvěrou, než samotné sdělení.

 NONVERBÁLNÍ KOMUNIKACE

 Základem metakomunikace je mimoslovní sdělování, tedy nonverbální komunikace. V běžném dialogu dvou osob sehrává významnou roli a někteří autoři uvádějí, že představuje 60 až 80% předávaného sdělení.

Gesta, Mimika,Pohledy očí, Paralingvistika představuje sdělování mimoslovními projevy řeči. tón a hlasitost mluveného projevu, pomlky v řeči a její frázování, rychlost řeči, intonace a kladení důrazu atd.,Proxemika je dána vzájemnou polohou komunikujících lidí, intimní zóna (cca 60 cm);sociální zóna (1.5 - 3.5 m); veřejná zóna (nad 3.5 m); osobní zóna (60 - 150 cm)

Mezi dalšími projevy nonverbální komunikace patří:

*haptika, tj. sdělování přímým dotykem (podání ruky, poklepání na rameno, objetí)

* kinesika komunikace, vyjadřovaná pohyby končetin, trupu, hlavy atd.

*prosturika zahrnuje sdělování postoji, tj. kofigurací jednotlivých částí těla.

 

52) Přehled vybraných myšlenkových postupů. Abstrakce a zobecnění, indukce a dedukce, kreativita, bariery myšlení, inference.

POJETÍ INTELIGENCE Dnes je inteligence pojímána různě, obvykle je spojována se schopností řešit problémy a využívat nabytých znalostí k vyrovnávání se s novými životními podmínkami. Je chápána jako soubor duševních schopností, výrazně ovlivňovaných výchovou a vzděláním (nepředstavuje ovšem vzdělání jako soubor vědomostí).

TVOŘIVOST (kreativita) je myšlenková činnost (schopnost), která vede k vytvářet nové originální produkty a hodnoty.Dva typy tvořivosti: - Primární (zásadné nové. principy) - Sekundární (rozvíjení principů). Zaměření tvořivosti: Umělecká / Technická / Sociální

TYPY TVOŘIVOSTI (TAYLOR)

- EXPRESIVNÍ výrazová, jde o základní, spontánní úroveň

 (např. dětská kresba, často umělecký projev)

- PRODUKTIVÍ přináší materiální produkty (např. řemesla, oblékání)

- INVENČNÍ nová kvalita, na základě známých poznatků - kombinace, analogie... (technický vynález)

- INOVAČNÍ základem hluboké porozumění problému (pochopení podstaty) (vědecká tvorba, výtvarný projev)

- EMERGETIVNÍ završující: syntéza a souvislosti: vznik nové kvality zásadního významu:

TVOŘIVÁ OSOBNOST vykazuje určité vlastnosti: FLUENCE:FLEXIBILITA: ORIGINALITA: ELABORACE: SENSITIVITA: REDEFINICE:

BARIERY MYŠLENÍ

Panika a strach: Pozornost Nepozornost; Únava; Předsudky: Emoce:Halo efekt:

MYŠLENKOVÉ POSTUPY

ABSTRAKCE je proces poznávání, charakteristický přechodem od smyslového poznávání k poznávání racionálnímu. Důraz je naopak kladen na podstatné (relevantní) znaky a atributy. Abstrakce se tedy zaměřuje na intenzi pojmu (zabývá se tedy "typem entity").

 (a) Generalizující abstrakce se zaměřuje na oddělení nepodstatných atributů, vztahů atd a určení podstatného.

(b) Izolující abstrakce zdůrazňuje a vyčleňuje určité vztahy. Zkoumaná oblast se tak stává přehlednější,

(c) Idealizující abstrakce vytváří pojmy na základě ideálně (myšlenkově) zkonstruovaných objektů. (např. existence "hmotného bodu").

ZOBECNĚNÍ (GENERALIZACE) je kognitivní proces, který je využíván pro získávání vědeckých pojmů, tvrzení a zákonitostí. Základním procesem zobecňování je klasifikace, tedy vytváření tříd (na úrovni výskytů entity).

DEDUKCE je logické odvozování na úrovni extenze. Je to myšlenkový proces, který vytváří závěr na základě dvou nebo více skutečností nebo tvrzení (premis).

INDUKCE  je opačný myšlenkový postup než dedukce, tj. postup od zvláštního k obecnému. Je to forma reduktivních myšlenkových procesů na intenzionálním základě. Vede ke tvorbě tvrzení nebo celých systémů tvrzení (teorií).

 

53)      Analýza a syntéza. Podstata a., a ve vztahu modelu k poznání, principy s., jednota analýzy a syntézy. Projektování.

Analýza je myšlenkový postup poznávání okolního světa a v něm vymezených objektů, jevů, procesů a problémů (reálních i abstraktních). Její podstata spočívá v praktickém nebo myšlenkovém rozboru celku na jeho jednotlivé části. Rozčlenění celku na jednotlivé části umožňuje poznat jeho strukturu a přejít od obtížného na jednodušší poznávání, myšlenkově zvládnutelné postupy, kterých cílem je: 1. oddělení podstatných atributů od nepodstatných 2. rozlišení nahodilých jevů od jevů nutných 3. rozpoznat záležitosti obecné a jedinečné. Naplnění těchto cílů vede k poznání podstaty zkoumaného systému a také k poznání jeho zákonitostí. Analýza musí být všestranná. Syntéza je postup poznávání nebo konstrukce systémů, jehož podstatou je myšlenkové nebo praktické spojování známých prvků do jednoho celku. Syntézu nelze chápat jako prostý souhrn analytického poznání. Pro poznání systému se musí spojovat a prolínat jak analýza, tak syntéza= jednota analýzy a syntézy. Projektování- tvořivá duševní práce abstraktní povahy, která má individ. charakter. Lze pro ni stanovit přesné metody a postupy. Nový systém bude obsahovat řadu nových prvků a vazeb, vytvářených na základě poznání podstaty a zákonitostí ve fázi analýzy. Řada prvků, které do nového systému přejdou musí více či méně změnit své vlastnosti. Závažným problémem tvorby projektu je formulování prvků a komponent nového systému a jejich propojení do funkčního celku - architektura systému. Postup shora dolů- strukturované projektování. Směruje od konkrétního systému k nižším komponentám.  Jedná se o novou dekompozici systému, rozložení sys. do komponent, které dosud nejsou známe. Rozlišujeme přístupy: 1. topologický, 2. funkční, 3. profesní, 4.hierarchický Postup zdola nahoru- postupné skládání struktury- kompoziční postup projektování. V praxi se oba přístupy prolínají.

 

54. Hodnoty a hodnocení

hodnocení – základní vlastnost každého adaptabilního systému, podstata řízení  a regulace a významnou složkou rozhodování. Hodnota je chápána jako schopnost naplňovat určité potřeby, individuální lidské hodnoty jsou odvozovány od individuálních potřeb – Maslowova hierarchie (fyziologické, bezpečí a jistota, sounáležitost, uznání, seberealizace), další příklad hodnot – “směnná hodnota”, datový popis nebo měření, norma – hodnota vyjádřená formálně a podepřená autoritou, morálka – soubor hodnot uznávaných ve společnosti, ideál – hodnota, která představuje optimální, ale nedosažitelný stav, teleologické cíle – to, co člověk chce, dále normologické cíle – zákony, sladění teleologických a normologických cílů = trend moderního managementu. Hodnocení souvisí s individuálními rozdíly v interpretaci sémantické informace – metoda Osgoodův sémantický diferenciál, tři významné aspekty pojmu – dimenze hodnotící (soulad s individuálním záměrem), faktor potence (míra působení), rozeznání aktivity (aktivní-pasivní, rychlý-pomalý), respondenti kvantifikují odhady na sedmistupňové škále, význam při pochopení rozdílů v přijímání, interpretování a hodnocení info.

 

55. Škály a škálování

kvantifikace = přechod od empiricky vnímaných projevů reality k jejich mentálnímu zobrazení, nominální info. – kvalitativní charakter, ordinální info. – vyjadřuje výsledky pořádacích relací, kardinální info. – skutečná kvantita vyjádřená numericky pomocí reálných čísel. Základ kvantifikace a měření je zobrazení. Abstraktní struktura, do které se uskutečňuje zobrazení, je škála. Při aplikaci škály je třeba mít na zřeteli: význam znaků, jimiž popisujeme škálové hodnoty, povahu vztahů mezi sousedními škálovými hodnotami, operace definované nad škálovými hodnotami. Nominální škála – jednoznačné přiřazení, nelze provádět žádné operace numerické, empirické operace – určení ekvivalence, statistické operace – četnost, použití – identifikace kvality, klasifikace – hierarchické vztahy,ordinální škála - vyjadřuje pořadí, monotonně rostoucí nebo klesající, empirické operace – relace mezi individui stejné kvality, menší větší, žádné aritm. operace, stat. operace – četnost prvků ve třídách – medián, kvartily atp., užití pro subjektivní hodnocení kvalitativních slabě měřitelných vlastností. intervalová škála – tradiční měření, které poskytuje numerické výsledky, měrná jednotka, která představuje rozdíl mezi dvěma škálovými hodnotami, škálová nula má arbitrární charakter, mat. struktura – lineární fce., empirické operace – určení rovnosti rozdílu mezi úrovní vlastnosti dvou individuí, aritm. operace – součet a rozdíl, stat. operace – četnost prvků, střední hodnota standardní odchylka, korelační koeficient, použití – stanovení intervalů, měření teploty a času, poměrová škála – podobnostní, spojovaná s měřením fyzikálních veličin, objektivně stanovená škálová nula, všechny aritmetické a statistické operace, empirické operace – určení rovnosti podílů mezi úrovněmi vlastností dvou individuí, použití pro měření délky, hmotnosti, některých peněžních ukazatelů apod.

 

56.Rozhodování a rozhodovací proces

rozhodování – je subjektivně a společensky podmíněná volní aktivita člověka, kterou uskutečňuje, pokud další vývoj může probíhat alespoň dvěma různými směry. Volbou jednoho y nich usměrňuje budoucí procesy tak, aby směřovaly k dosažení cíle.

rozhodovací proces – je posloupnost vzájemně se ovlivňujících fází uskutečňovaných individuálním nebo kolektivním subjektem rozhodování a vvtvářejících logicky uspořádaný formální i věcný postup rozhodování, proces vede od zjištění problému až po rozhodnutí. jeden přístup – identifikace problému, analýza a formulace, tvorba variant, stanovení kritérií hodnocení, stanovení důsledků variant, hodnocení a výběr varianty určené k relizaci, realizace zvolené varianty, kontrola výsledků

 

57. Rozhodování a kognitivní styl

kognitivní styl – individuální přístupy k poznání a myšlení, skládá se z: postupy získávání, tvorby a interpretace info., převažující způsoby myšlení, objem, oblast a uspořádání individuálních znalostí, systém hodnot a norem, osobní vlastnosti a schopnosti, první dva – kognitivní filtry, kognitivní styl je ovlivněn výchovou, prostředím atd. problémová situace – vnímání problému, rozpoznání problému, formulování problému, řešení problému souvisí vždy s rozhodováním intuitivní, exaktní, heuristické, myšlenkové postupy řešení problémů – bezprostřední nalezení odpovědi, stereotyp, užití logických operací, teoretické postupy uvažování, tvůrčí řešení, je-li více variant, pak je nutné při řešení i rozhodovat. dobře strukturované úlohy – možnost algoritmizace a formalizace, špatně strukturované úlohy – heuristický charakter, není známý správný postup, styl rozhodování – manažer se rozhoduje osobně, manažer získá info. od podřízených a sám rozhodne, manažer diskutuje, ale rozhoduje sám, manažer diskutuje, povzbuzuje kolektivní myšlení, ale rozhoduje sám, rozhodování je kolektivní, existuje řada rozhodovacích dimenzí – kvality, informaci, sdílení důvěry, schopností

 

58)      Formalizované postupy rozhodování. Rozhodovací tabulky, rozh. analýza, matem. modely

Formalizace- kognitivní proces, ve kterém je odhlíženo od obsahu a je preferováno formální vyjádření. Účelem je operacionalizace- schopnost provádět formálně správných operací. Provádění takových operací může být mentální, nebo také strojem. Formální myšl. procesy zkoumají svět na základě form. operací a analogií. Formalizace představuje odhlédnutí od intenze a práci s extenzí, tedy s daty (která jsou vhodně vyjádřená). Je přesně definováno, jaké operace s jakými typy dat lze provádět. Rozh. tabulky: 2-rozměrné tabulkově uspořádané údaje, které využívají základné vztahy matem. logiky ke stanovení variant rozhodnutí nebo činnosti. Modelem je tabulka o 4 kvadrantech (2x3: zadání problému, pravidla, podmínky, volba podmínek, činnosti, volba činnosti), 1. všeobecné (řešení problémů a situací v různých oblastech řízení a procesů variantní volby), 2. analytické (používané syst. analytiky pro defin. logiky úloh uvažovaných pro řešení na počítačích) , 3. programové (používají se v konečné etapě řešení úloh na počítačích). Typy rozhodování: 1. individuální, 2. kolektivní, 3. strategické, 4. taktické, 5. operativní, 6. empiricko-intuitivní, 7. exaktní, 8. za jistoty, 9. za rizika, 10. za nejistoty, 11. programové, 12. neprogramové Rozhodnutí je výstupem rozhodovacího procesu. Rozumí se jím formulovaný a náležitě parametrizovaný záměr rozhodovacího subjektu, závazný pro další jednání.

 

59. Heuristiky

heuristika – metodologický způsob objevování nových poznatků, práce s pramenným materiálem, získávání pramenů, třídění a hodnocení, hledání nových postupů a metod, řešení problémů, heuristické metody – smíšené empiricko-intuitivní a exaktní metody, využitelné v oblasti měkkých systémů, dva cíle: hledání podstaty problému, podpora tvořivého myšlení, schopnost práce s informacemi, podobný charakter mají prognostické postupy a metody, či expertní metody a postupy. Zaměření heuristik na tvorbu variant, hledání podstaty problémů a jejich řešení. Prognostické metody směřují do budoucnosti, časové řady extrapolace, trendy apod. expertní metody – hodnocení a oceňování, odhady, kvantifikace, užití škál. Nejdůležitější heuristiky – brainstorming, brainwriting, analogie, metafora, obrazová a myšlenková schemata, meditace, cílený vhled

 

60. Systémy pro podporu managementu

Poměr mezi algoritmizovatelnými a heuristickými úlohami závisí na charakteru řízení. operativní řízení – převažují algor., strategické řízení – převažují heuristické. Trendy v řízení: změny organizačních struktur, jde se od formálních k méně formálním vztahům, posiluje se význam zpětné vazby, stoupá význam standardů a norem, tvorba prognóz a užití modelů, roste význam heuristických metod, integrace řízení, podpora funkčních postupů, tendence k nepřetržitým inovacím, důraz na člověka. počítače nejsou užívány jen v datových fázích řídící úlohy, typy systémů: (systémy kancelářské automatizace),transakční procesní systémy – pro operativu, MIS, DSS, EIS, expertní systémy, DSS integrují aplikace z oblasti zpracování dat, ekonomicko-mat. modelů, teorie řízení, kognitivních disciplin, psychologie a sociologie – základy umělé inteligence. Expertní systémy – důležité je zpracování znalostí, specielní obor – znalostní inženýrství.